Mňam, mňam, to je dobrota! Pošušňáníčko! Cože to dělám? No, žvýkám si takový..jak jen to nazvat..řekněme něco mezi bonbónem a leteckou gumou. Ale že to je dobrota! A že se nerozdělím? Rozdělím, co by ne! Můžu! Já na to mám... A jaktože? Odpověď je jednoduchá - protože Američani neumějí počítat. Co se divíte? Je to prosté! Ale vezměme to od začátku - moje milovaná starší sestřička jela do Ameriky. Na svatební cestu. Řekněme postgraduálně. Žádnou romantiku nečekejte, prolézali s drahouškem švagříčkem Grand Canyonj, dělali průšvihy v Death Valley, flirtovali s medvědy, dobývajícími se jim do stanu, v Las Vegas propadli hazardu...bylo by to na dlouhou story, to možná někdy jindy, když si vzpomenu. Původně jsem chtělá milou sourozenkyni umluvit k rozhovoru, ale pak jsem si řekla, to je přece protekce, žádné protěžování a přednostní práva členům rodiny, nic nebude! Tož tak...kde jsem to skončila? Aha...tak k nám přijeli po měsíci dva takoví černoši, prohlašovali "We are your´s!" a cpali se do bytu. Ani sprcha jim nepomohla a maminka z toho byla kapánek nervózní, hlavně taky proto, že pořád pletli do hovoru happy, nice, beautiful a taky shit a tak podobně a ona netušila, co to je. Já jí to samozřejmě nevysvětlovala, nechtěla jsem slíznout ťafku, ale ten úžasně vypadající obří balík, co ti naši dva dobrodruzi přivezli a tak nějak se tvářili, že by jako třeba mohl být pro mě. No ale ani se neptejte, ještě jsem se načekala, mořili nás celý víkend, to už jsem pak znala každej kamínek Grand Canyonu, každou zastávku na záchod a nejmíň polovinu všech severoamerických medvědů, ale jak se říká, každá svině najde svého řezníka a já málem utrhla matčinu zeti ruku, když mi balík slavnostně předával :o) Byla jsem z něj celá perplex (tedy ne ze švagra, ten ještě pořád tak něják páchl po těch medvědech :o) a rychle si to nadělení odvlekla do svého kutlochu, zabouchla dveře, nevstupovat, kochám se! Ale že to byl pohled! Z obalu barev duhy zvíci medvědího nedochůdčete na mne modrým okem pomrkával Mr. Wonka, známý to majitel čokoládového království z knihy i filmu Karlík a továrna na čokoládu. Hle, jak se sen stává skutečností! Nad drobnou poznámkou 100 pieces máchám rukou, no, jak to tak znám, to na mně jistě milý pan Wonka něco ušetřil. Odhaduji dobrých 10 kousků již teď přes dva obaly libě a lákavě vonících sladkůstek. Panenky se mi protáčejí a z uší trycká pára, jakou mám na to všechno hroznou chuť, ale i přes nespokojený řev a nadávání chuťových buněk ještě luštím složení. No potěš koště! I přes svou anti-angli znalost vyluštím přibarveno aromatizováno, to je všude stejné, další přívaly neznámých slov radši přeskočím, přečtu si, že Nestlé je nejlepší - teda, to je podraz, a já málem začala věřit na existenci Wonky - a pak už mi to nedá, nemilosrdně obal roztrhnu jak hada a vytoužený obsah se coby barevná sprška rozlétne po celém pokoji (fuj, hadí vnitřnosti-ošklivá asociace :o) Jojo, práce kvapná, málo platná, kývá hlavou tete Kateřina, kdyby mi to tak aspoň pomohlo ve sbírání, ale to ne, zadupnu ji tedy imaginární pohorkou do podlahy, pokryté takřka souvislou vrstvou amerických cukrátek. Koukám na ně teď trochu nedůvěřivě, potvůrky, kdoví, co provedou příště, ale stejně mi to nedá, jsem křeček, jeden mega růžový bonbon do pravé lícní torby, podivné červené bobulky nasypat do druhé, pomlet, vychutnat, polknout...páni, je to fakt dobrý! Tak honem sbírat, ať to mám všechno pohromadě...honem, honem...všechno si to sesyslit na hromadu a jako správný křeček, lichvář a lakota pěkně propočítám. Jedna..osm..dvacettři..padesát devět..ne, změna, dvě slepený, to je šede..ne, tak znova, dva..šedesát čtyři..přiběhnuvší kocour mi shodí kupičku, prskám na něj...kde jsem to skončila..vezmu si na to kalkulačku..do háje...kolik je jedna plus jedna...stará bedna..kde to jsem...jak se vlastně jmenuju?! Závěr je uspokojivý, to bychom měli 132 pochutinek...ne, zpátky, támhle ještě leží něco pod skříní...na stole...na posteli...v bedýnce u morčete..dvě vězí v kytaře...na lustr?! Jak se tam dostaly? To nevadí, skončeme to, nakonec ještě nedostanu já je, ale ony mě! To by tak hrálo! Takže...jsem na sto čtyřiceti devíti, plus dvě, co už jsem slupla...koknečná suma je..sto padesát dva. Jsem sama se sebou spokojená, hezky jsi to zvládla, chytrá holka! A pak mi to dojde! COŽE?! Vyletím, až se praštím o dvoupatrovku, hledám obří obal, ten se někam vypařil, to snad není možný, já sezblázním..aha, odtáhli si ho to hrozný zvíře, teď ještě hledat to, kocour si hraje na záchodě, šťouchá do šustivé tašky a má z  toho druhé Vánoce, ale taky pěknou smůlu, nebyl dost rychlej, zabavuje se z moci úřední. Tak..kde to jen bylo..tady - 100 pieces, hezky česky 100 ks, slovy sto kusů. Přepočítám kupku. 149 bez těch dvou v bříšku jako v pokojíčku. Jsem slepá nebo blbá!? Vezmu si brýle, ale stále se na mě šklebí kulatá stovka a pestrobarevná hromádka u mých nohou se taky nezmenšuje. Tak je to jasný, jsem blázen! Ještě si zkusím přizvat na pomoc sestru, mívala z matematiky i čtařky, ne jako já propadající, spočítá to anglicky, pak si vzpomene na češtinu, ale vychází to porád stejně. Chce se z toho nějak vyvléct, cosi brebentí, dělí počtem medvědů, načež mi in english vynadá, že jsem žrout, kouzelník, podrazák a že vůbec žiju, a zbaběle prchne. Už mi svítá - nesnesla by chybu Ameriky, která je  teď jasná jako facka. Američani prostě neumějí počítat! To mě nutí k zamyšlení, nad sebou samotnou, nad USA, nad celým tím zkaženým světem a hlavně nad proradnou firmou Nestlé. Kdyby ubrala, tak neřeknu, jenže toto...nemám ji zažalovat? Co si vůbec myslí?! Ale statečně tomu odolám, protože mě zrovna osvítil geniální nápad, dokonalé řešení problému, tak jednoduché a primitivní, že by i Homo erectus zajásal. Prostě a jednoduše, bez zbytečných cirátů hloupý přebytek beze stopy odstraním a bude to. Ptáte se jak? Tak sledujte (a pozor, ať vám není špatně): MLASK, ŽVÝK, CHRAMST, POLK...............(blueh! :o)

 

 

Tak se panstvo mějte

nezapomínejte

s Američany prostě

nepočítejte

 

;o)