Áá! Slastně se protáhnu,zívnu, tlamičku dokořán, až blýsknou bílé zoubky. Pečlivě omýt kožíšek, levá zadní, pravá přední, packy protáhnout,..tak je zase týden za mnou a teď…a pardon, vidím, že se po mně divně koukáte, vždyť já trumbera jsem se nepředstavila. Hned to napravím..jsem Všetečná Vesmírná Myš, pro přátele VVM, těší mě! Že jezdíte na Vesmír a ještě jste mě neviděli? Hm…jsem trošku nesmělá…držím se v koutech..a nevyhledávám slávu na výsluní vašich pohledů. A co tu tak pořád dělám? Přes týden spím, jen občas juknu na Týmáky, jak si vedou, hlavně teď na ty nové, kvůli nim se budím častěji než dřív, co kdyby náhodou potřebovali mou pomoc. Jinak žiju hlavně pro víkendy…jak krásně se malá myška ztratí v davu! A zrovna teď mám jeden takový před sebou a zatím všechno nasvědčuje tomu, že by mohl být vážně skvělý, má to být dlouho očekávaný „témaťák“, jak oni tomu říkají, a má být o závislostech…no to jsem sama zvědavá..... a pozor, už slyším spoustu spěchajích nohou, to se sjíždějí první účastníci. No paráda! Tak ven z úkrytu, musím to všechno pořádně očíhnout! Zacvakám drápky po podlaze, trochu se to smeká, ale už jsem si zvykla, a strčím čumáček do kuchyně. Partička  nadšenců se tu pod vedením Martičky vrtá v těstě…hurá, to budou perníčky! Posadím se pod stůl a doufám, že kousek spadne, ale mám smůlu, bez nehody těsto dokončí  a už se zase někam ženou…jsem jim v patách! Do krbovky? Co se tu jako bude dít? Aha, sešli se tu všichni, hlavní organizátorka Maruška Doležalová a otec Tomáš je vítají...to se teď budou představovat. Dostanou papíry, chodí po místnosti a povídají si. K čemu to? Napínám ouška: „Máš číslo bot 39? Byla jsi v Litvě? Umíš dobře anglicky? A nemáš dvojče?“ Když dostanou kladnou odpověď, nechají si příslušnou kolonku na papíru podepsat. Ach jo, to je autogramiáda…a mě se nikdo na nic nezeptá. A přitom dvojče mám! Ale to je prostě myší život… Zahrají si ještě s toaletním papírem – tuze výživným, když je nouze - známou představovačku, kdy platí, že méně je někdy více, a já se s překvapením dozvídám, že jsou tu lidičky ze tří kontinentů! Lucka s Verčou přijely až z Austrálie a Mikuláš se zase narodil v Americe! Teda! Některé představování tak vyčerpalo, že odcházejí spát, ale s vytrvalci se slaví mše sv. -  ty mám moc ráda, uvažovala jsem kdysi i o kariéře kostelní myši, ale tady na Vesmíru je to přece jenom lepší. Zpívá se a já se svým krásným sopránkem si s nimi k chvále Stvořitele ráda a nadšeně zapištím – chval Boha, jak moha.

Pak už do pelíšků zalézají úplně všichni. Tak dobře, jak myslíte, však já si dokážu zábavu obstarat i sama – spojím příjemné s užitečným a zbavím kuchyň i jídelnu drobečků…docela fuška, mám co dělat až do rána, kdy všechny ty spáče vyhání z vyhřátých spacáků zvuk kytary a za nějakou chvilku schází dolů na snídani. Jako vždycky se nestačím divit, jak do nich  ty rohlíky padají. Poslechnu si i slůvko na den, ale to si nezapamatuji, prostě vím, že se mám chovat jako správná Boží myš a to mi stačí :o). Jak se ale začnou hrnout do úklidu, tak…no uklidím, ale sama sebe do nejbližší skrýše. Nejsem líná (jenom trochu línám :o), ale na čistící prostředky, hadry, kyblíky, smetáky a mokrou podlahu, po které kloužou tlapky,jsem tak trochu alergická, takže se schovávám, sedím tiše, no jako myška, a nevystrčím ani fousek.

 Ven mě vytáhne teprve desátá hodina, na kterou je slíbený příjezd přednášejících. Ale milé zasněžené Téčko jako vždy zrazuje (nebo spíš nezrazuje? :o) a hosty zkrátka dál nepustí. Vesmírné osazenstvo si zatím krátí čekání hrou na kovboje – PIF PAF – až se konečně jako první vlaštovka objevuje sympatický pán a představuje se jako otec Jaromír Smejkal. Hned začne na zem, mně přímo před čumáček, rozkládat spoustu různých letáčků, taky takové zajímavé obrázky, ikony, jak později zjistím, výrobky odvykajících z pracovních dílen – skvělé, už se těším, až se nikdo nebude dívat, myslím, že se jim podívám na zoubek!

Než bys sežvýkal sýr, dorazí i další návštěvnice – sestra Immaculata Konvalinková z řádu Školských sester sv. Františka spolu s Lenkou a malou Aničkou. Začínám se dozvídat něco o závislostech, že můžou být zdravé nebo nezdravé, tak třeba moje závislost na sýru je naprosto zdravá, to jsem si oddychla, že P. Smejkal pracuje pro sdružení Podané ruce, které závislým na heroinu a pervitinu (a nejen jim) pomáhá, a co se pro ně tak všeobecně dělá. Sestra Immaculata zase povídá o různých zařízeních, která pro uživatele drog (taky poznatek – to je nový výraz pro narkomana) v Brně fungují, o své práci v Kontaktním centru, „Káčku“, o povídání s klienty, kdy chodí v civilu, aby s ní vůbec mluvili. Nechá kolovat alba s fotografiemi a když náhodou jedno spadne na zem, nakouknu do něj. Koukám jako myšo-puk. Fotky z Vánoc, Mikulášských besídek i zádušních mší..Ejhle, člověk! Tak stejný a pohledem přece tak nepodobný všem těm okolo, všem, které jsem kdy viděla…ničící si život a přece milované Boží děcko. My myši to máme jednodušší…poslouchám dál. Mluví se o streetworkerech, kteří vyměňují na ulici použité injekční stříkačky za čisté kvůli prevenci AIDS, duchovně – pastorační službě, v rámci které navštěvují i vězení, jak je to s odvykáním a recidivou. To už se zapojí i Lenka (24), jejíž Anička si mě před chvílí všimla a musela být plačíc odnešena, se svým svědectvím. Valím očka, když slyším o šesti letech závislosti na pervitinu, setkání s věřícím chlapcem, odvykání a jak je jí Bůh oporou, když má znovu chuť si píchnout. Reakce Vesmírňáků? „To je fakt nářez.“ Z povídání i poslouchání všem pěkně vyhládlo, i mě už kručí v bříšku, a tak se jde ve jménu Páně slupnout výborná polévka a po ní - někdo u stolu, někdo pod stolem(můj případ) – lahodná pizza. V následující pauze vyrážejí sněhuchtiví jedinci i přes nepříjemný déšť na poznávací procházku, zatímco druhá, kupodivu početně slabší skupinka vykrajuje a peče perníčky. Je tu i možnost osobně si popovídat s hosty, tu bych chtěla využít, ale v poslední chvíli si to rozmyslím, asi by ze mě moc velkou radost neměli, a tak zase číhám v kuchyni a díky občasné nepozornosti kuchařinek se nacpu perníkového těsta až k prasknutí. Letos se jim vážně povedlo :o) Konečně je dopečeno, i banda sněhuláků se už navrátila z výletu, nastává chvíle z nejzajímavějších – prostor pro dotazy. Já osobně mám otázek snad sto, od toho, jaký je věkový průměr klientů přes čichání k toluenu až po to, jak si od té náročné práce odpočívají a světe div se! Jsou tu dnes snad samí jasnovidci, všechny dotazy postupně padají jako z protrženého pytle, aby následně došly patřičné odpovědi…asi nejčastěji odpovídá sestra Immaculata, je na ní vidět, jak se v tom prostředí pohybuje, občas padne šťavnatější slovo, výrazy vpravdě zasvěcené – teď už vím co je buchna! – a když přizná, že nejlepším odpočinkem je pro ni poslech metalu, zcela si získá některé z přítomných pánů…i mě. Já sice metal moc nemusím, pro myši v děrách je to trest, ale takovou sestru jsem ještě neviděla. Sama bývalá uživatelka a teď žije pro Boha a lidi, kteří jsou jako ona kdysi. Do ementálu, to je vážně myšovité!

Čas ubíhá jako krysa podél stěny a po společném zakončení mší v krbovce a večeři se uplatňuje rčení „Kdo si hraje, nezlobí!“, provozuje se tzv. „ušní elektrika“ – ne, nehraji, děkuji pěkně, ouška mám vytahaná dost! Za chvíli pro změnu vesmírný klid naruší bláznivé závody s toaleťákem (zase plýtvají mou alternativní potravou!), aby se krátce poté obyvatelstvo umírnilo a trochu pobálo při Upírech. Huuuu! Když se všichni dostatečně vybijí, odeberou se do kostela sv. Matouše zakončit církevní rok a oslavit nový, zklidnit se a zastavit s Bohem. Jsem myš zbožná, ale do té zimy mě nedostanou, čekám tedy na ně, rozjařeně si zazpívám Živijó, bohužel při následné „novoroční“ hostině si odskočím a nezbyde mi, než vylízat mísy a trošku pudinku, co ukápl nepozorovi na podlahu. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. :o)

Mládež se ještě chvilku baví, hraním na klavír a her a pak? Po náročném dni zasloužený spánek, zatímco já přičinlivě sháním po podlahách zásoby.

Neděle mi uběhne jako ve snu.  Přes překrásný Pepův budíček a snídani, cestu do Deštného – tajně se svezu s o. Tomášem autem Myšákem :o) a po dlouhé době navštívím svou chudou kostelní sestřenici - po mši s klasickými kancionálovými písničkami, hranými Petíškem na kytaru, návrat na Vesmír i závěrečné hodnocení Každý dostal papírek, aby mohl vyjádřit své mínění o „témaťáku“. Jenom já zase nic.. – áá! Jsem nějaká unavená…taky bych chtěla hodnotit…krásný víkend..spoustu nových věcí…poznatků…ale…nějak…už…se mi chce…zase spát. Už jen jako v mlze vnímám odjezdy všech těch báječných lidiček, pod jejichž nohama jsem se proplétala. Ukládám se do svého kutloušku…díky Pane a všichni, co jste ho připravovali a prožívali nade mnou, za další nezapomenutelný víkend. Už se těším na další – dobrou noc s packou myší!