V pátek 24. 4. nastalo v Orlických horách kousek nad Deštným vpravdě Boží dopuštění. Zvěř, poklidně se doposud popásající a lovící po kopcích a lukách DCŽM Vesmír přilehlých pozdě odpoledne zneklidněla, zavětřila a když pochopila, co nadchází, brala ozlomkrk do zaječích, mizela v úkrytech, zakopávala se hluboko pod zem a stěhovala se do bezpečnějších krajin… ucítila totiž, jak se země i vzduch chvějí…ne, nepřicházelo zemětřesení ani tornádo…to se jen na Vesmír s halasem sobě vlastním sjížděli a scházeli lidičky věku s příponou –náct prožít zde Teenagers víkend. Spolu s nimi, avšak o něco tišeji dorazila i skupinka poněkud vyššího věkového průměru, připravující se na mezinárodní výměnu. Všichni bez rozdíliu byli mile přivítáni Týmem a výbornou večeří, po níž za nějakou chvíli následovala mše a zábavná seznamovačka s běháním, hledáním lístečků a lidí a zjišťováním slov abecedy konkurenční skupiny. Sobotní ráno nás přivítalo s úsměvem počasí škodolibě pokřiveným, jako by vědělo, co nás čeká. To my ovšem netušili, a tak jsme více či méně nadšeně vyskákali ze spacáků, spořádali snídani a vyslechli si slovo na den o volbě, které se hezky neslo celým víkendem. Mohli jsme si ho zkusit žít už za chvíli, kdy jsme byli rozděleni do skupinek a v desetiminutových intervalech vysíláni na cestu…do neznáma. To by samo o sobě nebylo tak zlé, procházka jarní přírodou neuškodí, avšak ta naše byla okořeněná jedním ze skupinky, který se celou cestou nesměl dotknout země a kbelíkem vody s rozkazem donést ho zpátky pokud možno se stejným obsahem. Vydali jsme se tedy na dlouhou pouť, na stanovištích skákali a zpívali, hledali lístečky a dřepovali, aby to nebylo tak fádní, zvládli jeden úsek se zavázanýma očima, přičemž jediný „vidící“ pro změnu nemohl mluvit. Volba nás provázela na každém kroku…sundat „nechodícího“ nebo nesundat, když mě nikdo nevidí? Doplnit vylitou vodu z potoka? A po největším rozhořčení,kdy nás kontrola poslala z kopce, kde byl po 200m umístěn příkaz k návratu, velmi náročné dilema, zda splnit ůkol a donést vodu do cíle, nebo ulevit nervům a zlít vysmátou hlídku od hlavy až k patě. Naštěstí pro něj hrály skupiny fér a jako satisfakci se na dalším úseku mohly, se zavázanýma rukama sice, ale přesto najíst.Každý byl rád, i když to samozřejmě nemohl dát znát, nesení 50 kilo živé váhy je přece hračka :o), že je zpátky na Vesmíru a oběd po té štrece chutnal naprosto nepředstavitelně. Únava nás dokonce i trochu zklidnila, takže jsme po pauze s možností úklidu byli schopni plně věnovat pozornost Petíškově katechezi o smyslu života, zhlédnout k tématu EXIT 316, dozvěděli jsme se o formách života  -ekonomická, estetická, poznávací, náboženská apod. a byl nám ukázán a vysvětlen i krásný symbol labyrintu – nejisté cesty za jistým cílem. Z toho vyplynuly i diskuzní skupinky, kde jsme přemýšleli nad pozitivy a negativy té které formy života, kreslili labyrinty s uvažováním nad životními slepými uličkami a pomocníky.  Při této činnosti se našlo pár hyperaktivních jedinců, jimž jejich skupinka nestačila, rejdili od jedné k druhé, až Vesmírná myš nestačila koukat a vůbec vypadali, jako by nemohli najít svůj smysl života ani u jedné.Za hodinku jsme pak plody svého úsilí mohli prezentovat a předvést ostatním…a ukázalo se, že se i teenageři umí zamyslet :o) A jelikož, jak každý ví, z namáhání mozku člověku vyhládne, zaměnili jsme je tedy za namáhání svalu žvýkacího a posléze bránice, to když skupiny předváděly scénky a básničky na již ráno zadaná slova jako vysoká škola, církev, drogy, parta, rodiče apod. Jistě si dokážete dobře představit, co mládež náctiletá dokáže ze slov jako tato vytvořit a pokud ne, jen podotknu, že při výkonech některých borců se padalo ze židlí a stoupaly slzy do očí – a steskem po domově to nebylo :o)Když jsme pak po skupinové stopované po celém domě našli jako poklad svíčky, bylo jasné, že je tu pro změnu zklidnění v podobě mše v kostele sv. Matouše - aneb krásné setkání s Pánem ve světle desítek mihotavých plaménků.Zbytek večera každý trávil, jak uznal za vhodné – ať už zpíváním, houpáním na houpačkách, správnou romatikou při pozorování hvězd, během do Deštného a zpět, či jakoukoliv jinou bohulibou a donebevolající činností, na jedné jsme se nakonec všichni shodli – na té nejlepší…spánku :o)S nádherným nedělním slunkem vyrazila ven i skupinka nadšenců dát si na probuzení rozcvičku (pozn. Daleko lépe vám pak chutná :o). Po snídani jsme s papírem se slušnou řádkou úkolů vyrazili na cestu do kostela. Motivací pro soutěž byla krabice dozlatova vypečených koblih, všichni se tedy snažili, seč mohli, takže teď už víme, co je napsáno zelenou barvou na silnici (není to „bili tadi mymozemšťany :o), jaká řeka teče Deštným a že na víkend bylo objednáno 500 rohlíků! Za příchod v limitu se udělovalo 5 bodů navíc – skvělý způsob, jak přinutit lidi přijít včas :o)Po mši s kytarovým doprovodem jsme se vrátili na Vesmír, papírky i slovy zhodnitili víkend, podělili se o koblihy a po obědě i bouřlivém loučení, kdy se třásly základy (nová přátelství byla očividně navázána :o) se rozjeli zpátky do svých domovů. 

 

Vesmír to přežil, hurá, sláva

Pán na něj dobrý pozor dává :o) 

 

A roztomilí zajíčci přihopkali zpět, ptáci zase zpívali na Vesmírné střeše a srnky se přišly pást k volejbalovému hřišti. Jen ať si užijí klid! Alespoň do příštího Teenagers víkendu, protože my se vrátíme…:o)