Žila byla – kdysi kdesi jedna malá neškodná zelená žába. Shodou okolností šéfovala velké škole veselých a spokojených zvířátek, kterým nijak zvlášť nevadila a nepřekážela

Až jednou! Žába si právě důstojně hopkala ze schodů a přemýšlela o svém teplém prameni v ředitelně, tudíž si nemohla všimnout Krokodýla, plně zaujatého jakousi Kočkou, ani jeho nohy… a bims! a bác!, pár kotrmelců a křup! a žuch. Žába spadla na hlavu. Andělíčci zpívali a vesmír se točil… až se jí konečně povedlo zvednout. S boulí velikosti holubího vejce a očima planoucíma šíleným leskem vypadala skutečně hrozivě. Jako uragán prolétla školou, Krokodýla ztrestala vyloučením (Ten byl rád!) a do ředitelny se vracela s hubou škodolibě roztaženou od ucha k uchu. Přišla na spoustu svých neodpustitelných chyb. Byla moc měkká! Ale to se teď změní!

A co bylo dál? Na škole nastal teror. Žába nechala ve sklepení vybudovat děsivou a tmavou mučírnu spojenou s čistírnou nohou, kudy musela zvířátka nejméně dvakrát denně projít. Jak nesnášela jejich nohy! Když si náhodou vyšla na obhlídku a nedejbože někoho přistihla s nohou třeba jen trochu zašpiněnou, nepomohly žádné výmluvy, zkvákala ho takovým způsobem, že kupříkladu Chameleón z ní strachy zfialověl a naskákaly mu zelené fleky.

Pokud někdo bydlel kousek dál, nebyl zrovna Gepard a přišel o chvilku později, u hlavního vchodu už na něj číhal žábin poskok Chvostoskok s bičem. To byl mazec!

Obzvláště vysazená byla žába na cukrující párečky. Jakmile je přistihla v nějakém tmavším koutku, či co hůř na světlém místě, bylo zle a její kvakot se ještě dlouho nesl ozvěnou po chodbách i v uších zúčastněných. Málokterý vztah její zásah vydržel.

A tak její krutovláda pokračovala dál a dál, ovlivňovala osudy ubohých zvířátek, která už ani netušila, jak vypadá svoboda a volnost, nebo dokonce nějaká zábava, a jejichž jediným světlým bodem zůstával bufet a semtam časopis Mimo klec, na rozdíl od ředitelovy Kvakinky necenzurovaný a tajně šířený po záchodech. Ty žábu nezajímaly, měla přece svůj pramen! Zajímalo ji jenom to, jak do své školy a pod svou moc nalákat co nejvíce dalších nicnetušících tvorů. Po zrušení psychicky i fyzicky náročného přijímacího testu se jí to i nějaký čas dařilo a zoufalých chudáčků přibývalo, ale – jak by řekla teta Kateřina – všeho do času a tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Zvířátka začala před žábinou pastí ty mladší varovat, hlásících se kvapem ubývalo, ta starší zase po překonání poslední překážky, zvané mordoita (tak hrůzné a zákeřné, že o ní raději nebudu psát), odcházela do zoologických zahrad, národních parků a rezervací, džungle, útulků ba i do testovacích laboratoří a všude jim to připadalo jako ráj, východ slunce po dlouhé noci.

A jednoho krásného dne odešel i poslední brouček, poskoci a patolízalové se někam vypařili a žába zůstala sedět na svém prameni úplně sama, jen se svou boulí a zlostí. A jestli jí její škola nespadla na hlavu, tak tam sedí dodnes.