SOBOTA – DEN PRVNÍ

 

Lidičkové rozmilí! Zdravím vás, tam dole žijicí a Vánoce slavící, z vesmírných výšin. Zrovna jsem dnes kolem oběda lovila pod stolem drobty vanilkového rohlíčku, co tam Martičce upadl, když můj dosavadní klid cosi vyrušilo – hluk a shon a rachot, jako když Titanik do ledovce naráží. No řeknu vám, zajela jsem do své díry, div jsem si ocásek nepřidupla. Notně jsem se divila, jelikož a protože ještě ráno tu bylo i s Týmem 7 osůbek – že ti by ztropili takový virvál? Šinu si to tedy pěkně podél zdi, podívat se, co se děje. To jsem si taky mohla, já hlava sýrová myslet! Past aby mě scvakla! Vždyť on přece bude za chvíli Silvestr – a bouřlivě se vítající člobrdové se hrnou na Vesmír připravit se na něj a pořádně ho oslavit, strávit skvělé chvíle s přáteli i s Bohem – který, to byste nevěřili, je fakticky uprostřed nich, čestný myší.

To já se radši držím při stěnách a všecičko pozorně sleduju. A anžto jsem myš všetečná a ubreptaná, chystám se vám pěkně za tepla vždy vše poctivě vypištět, abyste – pokud tu ještě náhodou nejste, což je vzhledem k očekávatelnému dění takřka na myší ťafku – taky něco zvěděli a mohli si udělat obrázek o Vesmírném (před)Silvestru. Ale abych neodbočila víc, než je zdrávo a milo.

Hejna postupně přijíždějících se rozprskla po budově a chatkách, svolalo je až zvonění k obědu. Zelňačka a zapečené brambory šéfkuchaře Pavla v nich pak zmizely rychleji než pratetička Emyš v kočičím chřtánu a zavládl poobědní klid. Někdo, snad dlouhou cestou či přelahodným jídlem znaven usnul, jiní hráli všeliké hry, další nadšenici vyrazili na procházku – možná spíš „sněházku“, říct, že se vrátili suší, lhala bych. Brr, do té zimy by mě nikdo nedostal! Přiznám se, dala jsem si myšlofíčka v čísi botě, válela se vprostřed chodby, úplně bez člověka, a odpočatá se bavila pozorováním šikovnosti výtvarné skupinky. Šlo jim to od ruky, jedna báseň! Zkrátka, bylo to odpoledne pohoda kafčo. Jen se obávám, že budu muset rozšířit myšdíry – tolika cukroví všade, už se nebude říkat „mám se jako prase v žitě“, ale „mám se jako myš na Silvestra na Vesmíru“.

Zabrousila jsem taky, sotva se valíc, na mši, nejsem přece žádná myš-neznaboh, svátek svatého Jana jsem oslavila – ač neviděna – spolu s ostatními a žehnání vína přišlo mi věcí vskutku zajímavou.

Po večeři jsem dobrou hodinu slídila a sbírala drobečky do zásoby, než mě kdovíjaký ňouma ve spěchu na večerní program div nezašlápl – proč se, u tří fousů, nedívá pod nohy? Ačkoliv, možná je pro mě lépe, že se lidé nekoukají – ještě by začali vyvádět.

V krbovce, kam tak všichni spěchali, se taky vyvádělo – ale maličko jinak. Jména se vyvolávala, lid vesmírný se seznamoval a podle lístečků člověka studujícího vysokou školu, s největší rukou či sourozenci nejvíce obdařeného hledal. A na nejmenší nohu se mě zase nezeptali! Tomáš Hoffman, kněz a můj největší oblíbenec, co mi vždycky dává do pastiček ten nejlepší sýr, všechny ujistil, že pravidla se nezměnila, výčet to byl dlouhý, zaujalo mě, že stejně jako pro mne je i pro Vesmírňáky lákavým prostorem č. 1 kuchyň – a stejně tak tam mají zakázaný vstup. Jen nevím, zda tam – obzvlášť děvčata – taky lezou kvůli jídlu nebo spíše kvůli kuchaři. K otázce kouření a pití vyjádřil se „ředitel Vesmíru“ jednoznačně: „Pít jo!“ Po salvě smíchu pak následoval návrat na zem: „Ale čaj, děťátka.“ Krásný večer byl ukončen hvězdnou modlitbou.

Hajdy na kutě, končím s MYŠlením a zítra, pokud pastička nesklapne, vám třeba v zubech přivleču další porcičku Vesmírného dění.

Dobrou noc a kočky ať vás straší celou noc!

 

HeHe