- musím maličko okomentovat...není každý den posvícení a ačkoliv se to možná nezdá, ani Žábě není pořád hej a do smíchu...tohle vzniklo kdysi...prostě kdysi...a posléze bylo mírně zhudebněno...brouky brouk...a proč to sem tak házím či leju? Vlastně ani nevím...ale VÍM, že nic nevím...to je důležitý...vývar se mi teď bohužel  trošku ohřívá... :-(

 

Smutno v očích modrošedých,
slzami plavou, umlkl smích
Poeův havran přilétá
a na duši usedá
Když nemůžeš milovat,
oči ti chce vyklovat
Svými křídly víří prach,
strach se chvěje na řasách
a ve spánku ozývá se krákání
Řeku času přehradil
jak uhel černým tělem svým
a ta zpátky obrací tok svůj

Zobákem tě postrčí
topíš se ve vzpomínkách
a vír tance zas a znovu
namáčí tě v hlubinách
Vzpouzíš se, bráníš se
lásky připomínce
chceš se nad hladinu vynořit
a nadechnout,
ale pták strašlivý
hrůzy škodolibý
potápí tě a nenechá
vydechnout

Tak přestaň se zoufale plácat
v proudu snů
o láskách minulých
Nenech se tím smutku havranem deptat
osvoboď hlas svůj
z pařátů sevřených

Do dálek modravých
vyzpívej duši svou
a smutek odežeň -
je to jen pták bezcitný
Ve vřící vodě jej uvař
písní veselou
a do kanálu zapomnění
patří tenhle vývar havraní