V kraji předalekém a přebohatém blízko řeky Tweed žil kdys sedlák. Osud mu do vínku dal ruce pracovité a ducha bystrého, vynikal tedy brzy nade všemi sedláky v širém okolí a bída s nouzí nesedaly u jeho prahu. Štěstí se naň usmívalo ve všem, co podnikl. Se svou ženou milovanou dvě dcery měl, potěchu svých očí. Od malička roztomilé byly, nežné jako kvítka na slunci, na břehu řeky si hrávaly a do krásy rostly v samém jen štěstí a smíchu. Nebylo tedy žádného divu, že brzy začali se po nich mladíci ohlížet a nejeden stával pod okny statku a milostné písně hrál. Zvlášť krásou té mladší bývali jako čarovnou mocí jati, až jeden, nad jiné půvabem i myslí vynikající, dotkl se co sluneční paprsek jejího srdce. A žár jejich lásky snad by řeku vysušil a hory v prach obrátil, kdyby zlo nezdusilo jej…

Starší sestra zahořela totiž  k tomu jinochu citem stejným jako sestra její, avšak o to silnějším, oč méně opětován byl. V zoufalství nenaplněné lásky a žárlivosti zlé odhodlala se jednoho dne k činu hroznému.

„Sestro, sestřičko má, šaty mé již blátem ztěžkly a špínou zapáchají…a já milému svému zalíbiti se chci. Můžeš-li mi pomoci?“ S radostným úsměvem mladší odvětila: „Jistě, sestro drahá, jen pověz mi, jak?“ Tu starší pravila: „Jen k řece se mnou pojď, ať proud spláchne vše nečisté a krása znovu se mi vrátí.“

I vyšla mladší bílou mlhou ranní k řece, jako lilie rosou zkropená vyšla a za ní s jedem zhoubným v srdci starší…

Řeka hučela jarem, tajícího sněhu z Vysočiny byla plná. Došla mladší k lávce, na níž prádlo právaly, a k sestře své se obrátila, by od ní šaty převzala. Jen záblesk však zahlédla v jejích očích, když ta přiskočila a vší silou strčila do ní. S výkřikem zřitila se dívka do divokého proudu.

Kalnou květinou vykvetla voda, do výše vystříkla a krutou vražednici zalila, jež ještě se nad hladinu nakláněla. Utonula již ne sestra, sokyně nenáviděná? I ne, hle, tu se hlava zmáčená vynořuje, bílé paže se ve víru vzpínají a lávky chytají, rudé rty o pomoc křičí, sestru svou o pomoc prosí, pomoci se dožadují. Však oparem říčním jen potupný smích jak skřek havraní zní: „O pomoc mě nežádej…ať milý tvůj na pomoc ti přijde, když toliko tebe miluje…jen si pluj, jen si plav, jen se top…až tělo tvé na dně říčním hnít bude, až ryby budou ti polibky brát a raci věčnými tvými milenci se stanou, on zapomene na tě a bude můj, jen můj, slyšíš? A na svatbě naší pozvedneme číši k poctě té ubohé, utonulé duše…Tak sbohem buď, sbohem…sestřičko!“ S těmi slovy dupla starší nemilosrdně na zkřehlé prsty, jimiž z posledních sil se  mladší držela, a vlny dravé jedna za druhou podávaly si její tělo, v ledovém náručí ji sevřely a odnášely v dál, až ztratilo se z očí…

A sestře na lávce jen úsměv krutý na rtech hrál, když vodou z řeky máčela se a blátem mazala…

Pospíšila potom nazpět domů a rvavši si vlasy stanula na prahu. Voda z ní jen crčela a bahno teklo potůčkem, když v nářek a bědování se dala, jak šílená tu za hlavu, tu za srdce se chytala, na kolena padala a když se jí zděšení rodiče i nápadník sestřin vyptávali, tu mezi divokými vzlyky vyrážela, kterak sestra do vody padla a řeka si ji vzala: “…a já pomoci jí se snažila, ach, tolik snažila, ale málem i mě strhla a už jsem ji neviděla, sestro, sestřičko má, neee…“ A hořké slzy ronila a tak si zoufala a naříkala, že nikdo sebemenší podezření nepojal, naopak, utěšovali ji, jak jen jim vlastní zármutek dovolil.
Oblékli tedy smuteční šat a pro dceru a dívku milovanou truchlili. Milý její k řece šel a tělo hledal, leč s nepořízenou a o to větším žalem se navrátil. Starší, šílenství zármutku stále předstírajíc, často jej vyhledávala a o sestře záměrně mluvila, na ni vzpomínala, chlácholit se nechala. Když pak čas smutku pominul, vydal se nešťastný mladík sám za rodiči a pravil: „Dcera vaše sluncem mého žití byla. Však příliš brzy muselo slunce to zapadnout, v kalných vodách navždy mi zmizet. Ale tak, jak měsíc zář slunce odráží, v sestře její zrcadlí se krása i neštěstí mladší…Prosím vás tedy o ruku její a majetek svůj i ruce pracovité nabízím jí.“ K sestře se obrátil se slovy: „Nenabízím ti lásku svou, tu s ní voda odplavila, ni od tebe ji nežádám…však životem dál snad kráčet spolu dokážeme.“

 Pokýval otec hlavou bílou: „Bůh dal, Bůh vzal. Požehnání mé máš, měj si starší, snad štěstí s ní dojdeš…“

I zaplesalo srdce její radostí nevýslovnou, znát však ji na sobě v nejmenším nedala, když se slzami falše v očích odpověděla: „Společně její památku chrániti budeme…snad řeka času dopomůže nám.“ Započaly se tedy na statku přípravy svatební a v ruchu tom a shonu prach zapomnění počal na vzpomínky usedati…

Zdálo se, že ničehož po sestře mladší nezůstalo, však opak byl pravdou. Tělo spanilé proudem unášeno bylo a v zemi vznik legendě dalo o přepůvabné spící víle vodní…a tak daleko od rodiště svého, v kraji krásy drsné, uzřeli je dva pastýři, hřející se u ohně poblíž řeky. Zvědavost pokoje jim nedopřála, hole své popadli a dlouhá bidla, dívku mrtvou z vody vylovili a na břeh položili.

Byliť to mužové větry lét již ošleháni a dary řeky často přijímali, věc takováto zdála se však i jim prapodivnou. Dlouho pohlíželi do překrásné tváře mrtvé, rozvažujíce, co s ní počíti. Nakonec v tiché dohodě tělo vzali, zlatou svatozář vlasů mu ostříhali a v náručí odnesli do lesa, kde jej jako do nejkrásnější hrobky do velikého mraveniště uložili a k ohni svému se vrátili. Na druhý den pak z mravenců domu jehličnatého kosti bílé sesbírali a počali z nich cosi vyráběti…

Do práce té se naplno zabrali, den a noc ve stínu olší nástroji se oháněli a když slunce proniklo ranním oparem, na břehu přenádherná harfa stála. Z vlasů ještě snopce svázali, umně spletli a přidali harfě struny zlatisté, jež leskem svým se sluncem soupeřit mohly. I posadili se a dílo svých rukou obdivovali, nedokázali však rozezvučet jej. A i kdyby to dokázali, děsivá krása harfy držela je od sebe dále.

Paprsky hrály po strunách a třpyt zaplavoval kraj jako jarní povodeň. Rozlétla se zpráva o podivuhodné harfě do daleka a zástupy lidí přicházívaly podívat se na ni. Mnozí po ní zatoužili a pastýřům spousty zlata nabízeli, leč ti, neb tajemství harfy znali, tvrdošíjně odmítali prodati ji.  A pak – nikdo se nenašel, kdo by dovedl na ni zahrát. Jak podivně lid vábila, tak se nikdo přiblížit k ní neodvážil…a když se troufalec takový našel, jež přistoupil, na struny ruku vložil a hráti zkoušel, harfa jediného tónu nevydala. Ať se nešťastník namáhal sebevíc, zůstávala dál ponuře tichá, nádherná, záhadná…

Tak donesla se zvěst o podivuhodné harfě i do kraje, kde žil onen sedlák, otec jedné již jen dcery, jíž svatbu právě chystal. Věděl, jak dítě jeho hru na harfu miluje a uzdála se mu být vhodným darem svatebním. Proto sluhu věrného vyslal, by harfu obstaral a bez ní se nevracel.

Pastýři nejprve sluhu odmítali, stejně jako ostatní, ten však, jak mu pán nařídil, zasypal je zlatem, že topiti by se v něm mohli. Žlutý kov leskem svým překonal jim z harfy dojem a když pak na vůz ji nakládali a sluha zavadil o ni, vydala ta dlouhý, měkký tón, jež jak by duše všech pohladil, však ostřím a do krve…s tvůrci svými se loučila. Strnuli všichni a pastýři potají si oddechli, že zlověstnosti té se zbavili. A sluha cestou zpět se bral a strach počínal jím otřásat a tušení zlé hlavou mu tepalo…

Přípravy svatební naplno zatím probíhaly. Vařilo se, peklo a smažilo, drhlo a smýčilo, zkrášlovalo a zdobilo…a starší sestra probíhala vším tím se zvonivým smíchem, tu byla tady, tu tam…a tentam byl její zármutek, po zoufalství ani památky nezůstalo. Tak týdny přešly, slunce rodilo se a umíralo a den svatební krvavým východem na vrata zabušil…

Do kostela nedalekého koně vyšňoření s kočáry zamířili, kde už u oltáře ženich vyčkával. A nevěsta plula k němu krásná, jak pěna vodní...přirovnání to přišlo jí na mysl spolu s posledním pohledem sestřiným, však myšlenku ihned zahnala a poklekla vedle mladíka pobledlého. A kněz ruce krví potřísněné s bezkrevnými v tu chvíli spojil, tam vražednice nic netušícímu do smrti věrnost slibovala…a ústa krutá spojila se s utrápenými v polibku pečetícím.

Na statek zpět se potom svatebčané navrátili a než k hostině usedli, pozvedla sestra, masku smutku znovu nasazujíc, svou číši a památce drahé sestry připila. Nikdo nepovšiml si, že obličej ženichův bolestně se stáhl a ještě více pobledl…a s doušky vína hltal lítost svou a hořkost zármutku.

Však pro radost mladé své ženy vyzval ji k tanci, v reji do tváře jí hleděl, znovu, jak vždy, tvář mladší v její hledal a čím dál méně nalézal…Vtom v šmouhách síně, jak vnímali ji, roztočeni, zazněl zvuk, jež stvol tance vmžiku uťal. To sluha dorazil a na pánův příkaz harfu do síně přinesl. A jak ji na zem postavil, tu rozezvučela se dechberoucně. Po prvním tónu nevěsta jak prve ženich zbledla a v tanci divokém ustala, kolena podlomila se jí, až zachytit ji museli, a vytřeštěně jen na harfu zírala.

Hosté neodvažovali se ni pohnout…a strunou druhou jak rány kladivem tóny do myslí dopadaly a melodií příběhu byly naplněny, neb tak harfa zpívala pro sestru a pro každého: 

 

http://norek.kvalitne.cz/lib/pisen.html

 

Jak zející propasti zůstala otevřená ústa všech svatebčanů a kdyby v tu chvíli hrom byl udeřil, nezděsili by se, kdyby pírko bylo spadlo, slyšeti by bylo jako zvon. Dunění písně ještě vzduchem třáslo a doznívalo. Oči všech naráz k sestře se obrátily. Vlnou přeběhl síní odpor. Muž její v hrůze pustil ji z náručí. Na zemi nyní ležela, jako osika se chvěla a jen pohled zděšený na harfu upírala. Co přihodí se v okamžiku příštím? Zmítala již sebou jak stromek v bouři a bledla čím dál více. Harfa zatím tiše stála, jak zlatobílý důkaz ukrutnosti, jako němá nyní výhrůžka. Již se svými šaty mohla se nevěsta směle měřit. Již barvu kostí tváře její dostaly…Hosté, zděšeni, ke stěnám ustupovali. Harfa počala se také měnit, však jak ukrutnice bělela, harfa tmavší a tmavší barvu dostávala, popelavěla a černala…a než ztemněla jak v hrobě půlnoc, vydala konečně třetí tón. A jak byla v písni pravila, padla nevěsta jako podťatá k zemi, sníh byl by proti tváři její uboze šedivý, a posledním výdechem se s životem rozžehnala. Však nebyl tón smrtící tónem posledním…se zařinčením vyškubnutí hrůzné hudby konce praskly zlaté struny, z těla sestry bělost se prachem zdvihla a obě kdysi sestry pohledům lidským skryla.

Když pak neprůhledno usadilo se, uzřeli ti, již ještě neprchli, kterak postava na podlaze znovu oči otevírá. Mladík, doposud jakby děsem zkamenělý, rychle se k ní sklonil…a úžasem srdce téměř se mu zastavilo a slzy radosti a lásky vytryskly mu. Z podlahy hrubé totiž zvedal a do náruče své sestru mladší. V štěstí obnoveném spočinuli si znovu v objetí, z popela vstal fénix lásky navrácené. A harfa, jež nyní zlým duchem starší se naplnila, nemohla však již hráti, v hromadu prachu černočerného se sesula a vítr severní okny ji vyvál, do kraje a zapomnění.

Ti pak, již štěstí došli, dlouho v lásce spokojeně žili. Ti, již viděli a slyšeli, nikdy nezapomněli. Svědectví o událostech těch v legendách a písních zaznamenali a harfa pak, nástroj zvláštní a záhadný, ve znak země té vešla, by lidé nikdy nezapomněli, že zlobou nelze lásky dosíci a že ni smrt ji nepřekoná.