Nejmenovým bulvárem proběhla nedávno zajímavá zpráva – za 1500 let by se na Zemi měly rodit samé blondýnky. Zrzky, hnědo – a černovlásky se stanou legendami minulosti. Jásejte, pánové, jásejte! Vy nás přece máte rádi, vy nás milujete, vy náš zbožňujete! Vždyť to vidím každý den – mí drazí přátelé mě zahrnují samou chválou mého vlasu, pějí na něj ódy, všichni jenjen touží po té nádherné barvě. Hraji-li s nimi jednu z mnoha našich úžasných a až na výjimky oblíbených her, kupříkladu na kočku a myš, zloděje a četníky, Hloupého Honzu či skvělou pistolnickou hru Bang!, vždy s e skvěle bavíme. Pravidla mi docházejí už i po desátem vysvětlování a moji kamarádi jsou vždy plni pochopení. Taktně a ohleduplně mě utěšují slovy: „Z toho si nic nedělej, to se blondýnám stává!“, „Nojo, blondýna!“, či se ptají, zda také přikládám ucho ke skříni, abych poslouchala Kabáty. Načež propukají v řehot. Nemohou přece vědět, že my máme zimní oblečení na půdě, tak se směji s nimi, až se za břicho popadám, jsou přece tak milí a vtipni. Mám je všechny opravdu ráda, bez nich by byl můj život šedivý a nudný.

Ale teď si to představte – zrovna před týdnem jsem se seznámila s jedním velmi příjemným hochem. Povídali jsem si, smáli se a postupně přišla řeč na blondýnky. Říkám mu hrdě: „Vidíš, jaké mám štěstí? Já patřím k nim, jsem jednou z nich a myslím, že své kastě ostudu nedělám!“ Vyvalil na mě oči jako kapr a začal mi tvrdit, že já přece nejsem vůbec žádná blondýna, nemám s nimi nic společného, mám jinou barvu a kdesi cosi. Vážně mě naštval, co si myslí, brunet jeden slepej?! A co si to dovoluje?! Urážka mě a všech blondýn! Dostal facku a záchvat smíchu z mého rozhořčení. Proč asi…?

To přece ne – kampak by to vedlo, kdyby každý šířil takovéhle buřičské myšlenky?! Ještě ba nás, nedejBože, všichni chválili, staly by se z nás učitelky, doktorky, výzkumnice, počítačové expertky, architektky a kosmonautky, samé hloupé a nepotřebné profese, ve kterých dnes přece není blondýna ani jediná! Kam by ten svět spěl, kdyby blondýny přestaly být blondýnami…ačkoliv…to snad naštěstí nehrozí...

A…kolik že to je? Hm, dvanáct, tak to musím spěchat, mám totiž od tří hodin v Praze přednášku “Blondýny a svět“ aneb “Jak být pravou blondýnou“. Honem, honem, kde mám svou skvělou a spolehlivou Škodu 125? Á – tady je. Startuji – a nic. Co je s tím motorem? Musím se podívat. Zvednu přední kapotu…a jsem v háji. Někdo mi ukradl motor. Ale vlastně…nevadí! Vím, že moje blond kamarádka s tou samou “škodováckou krasavicí“ má vzadu motor náhradní a určitě mi jej ochotně půjčí. Ať tedy žijí blondýnky!