Hm. Jak by to vyjádřil Prattchet, nebojím se výšek, ale hloubek. Zvlášť, když nad nima někdo balancuje na žebříku a snaží se ten pokus o sebevraždu omluvit tím, že se na to nemůže dívat a toho, kdo to navrhnul, by to měli nechat umýt. Totiž, mamka se dnes (aby si odpočinula od mytí podlah a nádobí) rozhodla vyblejskat asi čtyřmetrový mírně neprůhledný okno mezi naším pátým a cizím čtvrtým patrem. Takže tam balancovala na skládacím žebříku mezi propastí výtahový šachty a sešupem do trávníku s růžičkama tam dóóle. Ten žebřík ovšem musel někdo držet a kdo jiný, než ten někdo, kdo se fláká u seminárek, že ano. Takže jsem držela a trnula, na hlavu se mi sypal prach, mrtvý mouchy, jejich části a další věci, o kterejch radši ani nepřemýšlím, co jsou zač, litovala jsem, že jsem natolik vysoká, aby mi šel na hlavu odložit čisticí prostředek, a čas od času mi byla udělena výsada vymáchat černočerný hadr v černající kdysi vodě.  A najednou pic, bylo tu déja vu...něco takového tu už kdysi - minulý rok - bylo! Po smytí nechutí  jsem zalistovala v deníku - a ono ano...takže tady je jedna maličká ochutnávka mého loňského prvního máje. Pan Mácha by zaplakal...

 

Byl pozdní večer, první máj,

večerní máj, mytí oken čas,

matiččin zval ku hadru hlas,

když do tmy se nořil kraj.

Z rádia řev ničil můj slech,

otravný bratr rval můj nerv,

otec v zdi vrtal jak v dřevu červ,

z bušení sousedů jeden by zdech.

Od malty fleky na sklech zaschlé

škrábat by chtěl snad blázen jen,

trapně se končil Práce den.

I slunce zrudlo nad tou šichtou,

do svitu místnosti komár vlét

a ve vzduchu Okeny pach s hrozbou,

že špatně to skončí s maturou...