Po celém hradě vládlo ticho a klid. I obléhatelé byli pouhými lidmi a v čase poobědním upustili od útoků, aby se mohli s břichy k prasknutí nacpanými hrachem a vepřovým rozvalit ve stínu blízkého lesíka. Ospalé příměří ukolébalo i posádku hradu. Jen několik neúnavných dříčů se ještě pokoušelo o nemožné – poopravit nejhůře zasažená místa a vylepšit tak obranu hradu.

 

Marná snaha, pomyslela si Bělka, plížíc se po schodech velké jižní věže Držela se při zdi, ale přesto se neustále ozývalo chřestění kamínků, drolících se do hlubiny. Jižní, nejstarší část hradu byla díky příkrému skalnímu ostrohu uchráněna všech pokusů o dobytí, ovšem bylo tomu tak již dlouhá léta - a po takové době, kdy se celým křídlem s věžemi, vížkami a baštami nebyl nikdo nucen zabývat, nebylo tak docela bezpečné. Hradní páni dávno přesídlili do méně chráněných, leč pohodlnějších částí hradu a do jižního křídla byl kvůli propadajícím se podlahám a dalším nebezpečenstvím vstup zapovězen.

 

To ovšem Bělce v nejmenším nevadilo. I v době obléhání, když zrovna neslídila v kuchyni nebo se nepletla pod nohy vojákům, shodila šaty a jen ve staré kytli, špinavé a potrhané, pamětnici mnohých výprav, a nohavicích, které dávno ztratily původní barvy, prozkoumávala vše, co se prozkoumat dalo...a někdy, jako třeba dnes, i to, co se zdánlivě prozkoumat nedalo.

 

Křečovitě svírala zábradlí a opatrně, krůček po krůčku se sunula po schodech. Nebezpečí hrozícího spadnutí schodů ji šimralo v břiše. Přijemně či děsivě? Nejspíš obojí. Konečně se protáhla padacími dvířky a stanula na plošině. Teplý jihozápadní větřík odnášel jí myšlenky, tak jen stála a pozorovala vlnící se kraj. Černé lesy tančily v těsném objetí se zlatými lány, střídaly se v poklonkách vesniček, přecházely ve skotačení luk a pastvin...

 

Bělka se nadechla jako po stoletém spánku. Nádhera! Nádhera! Nádhera! A támhle – jako temný dravec dřepí nepřátelská armáda...a jen kazí dojem...proč vlastně? Netušila. Nikdo netušil. Cizí žoldnéři přitáhli znenadání, kupodivu nedrancovali ani neplenili okolní vesnice, jen s tichou zarputilostí oblehli hrad a čas od času podnikli pokus o dobytí. Hrad byl sice dobře zásobený, měl i vlastní studnu, ale severní křídlo bylo vybudováno spíše pro pohodlí obyvatelstva, než jako nedobytná pevnost. I pouhý párek trebuchetů před branami byl obyvatelům hrozbou víc než důkladnou. Zatím se Doupov sice bránil statečně, ale kdo ví, jak tomu bude, až vloží dobyvatelé do útoku celou sílu. I proto vyslal pan Kašpar, její otec už v počátcích obléhání posla ke svému sousedu, panu Lukáši ze Smrčna.

 

Při tom pomyšlení si Bělka odfrkla. Nepřítele před branami brala jen jako tlupu hlupců, na něž lila vařící smůlu, házela kameny nebo v době nejvyšší potřeby a tudíž zmatku střílela potají z kuše. Ale Smrčno, Smrčno...to byla děsivá vzpomínka na trojčata Leška, Měška a Ješka, trojici uječených zákeřných protivů se záplavami mastných černých kudrlin, trojici, která jí nikdy neudělala nic dobrého...trojici, které ji otec nad džbánkem vína s panem Lukášem zaslíbil. Jistě, rovnou všem třem. Že si vybere. Ale byli si tak podobní...jeden horší než druhý! Pravda, naposledy byla na Smrčně o svých desátých narozeninách, tedy před sedmi lety, avšak poté, co ji tehdy třináctiletí raubíři “zapomněli“ v podzemních chodbách, se rodiče dohodli, že bude lépe, když se děti v dospívání neuvidí, že se jistě ještě změní...jenže Belka byla skálopevně přesvědčena, že ti tři se změnili leda k horšímu – a blížící se sedmnáctiny ji začínaly děsit.

 

Oklepala se z nepříjemného dumání a přešla plošinu, chtěla se podívat na sráz pod věží. Slyšela totiž od starých sloužících spoustu povídaček, že právě tudy vede z hradu skrytá stezka. Ale ať napínala oči sebevíc, neodhalila nic, než obvyklou šedou masu skály, přecházející v balvanové pole u úpatí, s neprostupným křovím po stranách. A pár pasoucích se srnek na palouku po srázem. Užuž se chtěla otočit a odejít, když postřehla srnčí neklid. Zvířata poškubávala hlavami, větřila a nakonec jako blesk zmizela v lese. A na louku plnou balvanů kdosi vyšel. Bělka překvapeně zamrkala a zcela zbytečně se přikrčila za hradbu. Červeně oděný kdovíkdo vypadal z věže úplně maličký. Napadlo ji, že z dolních hradeb by ho mohlo být vidět lépe. Zatím jenom chodil po louce a vypadal, jakoby něco hledal. Odplížila se tedy k padacím dveřím a rychle seběhla schody, ani nevnímala, že se za ní dva propadly. Musím zjistit, co má za lubem, znělo jí v uších.

 

A  dál?

 

a)      Bělka už červenooděnce neuvidí a zklamaně půjde pomáhat do kuchyně

b)      Bělka objeví červenooděnce na hradě

c)      Bělka objeví tajnou chodbu

d)      ?