Proběhla poničenou, zaprášenou galerií a tmavými chodbami, zastavila se až u zdi naproti dveřím dřívější honosné síně. Chvíli dumala, prohlížela si  kameny...hmátla sem a hmátla tam – a ve zdi se otevřel otvor. Výtečně! Věděla jsem, že tady je taky. Musím si ji zakreslit do plánku. Ten pobyt na Smrčně měl možná přece jen něco do sebe... Uvěznění v temném podzemí na ní kupodivu nezanechalo žádné hrůzné následky, jen probudilo umění objevovat tajné dveře a skryté chodby a podnítilo touhu prozkoumávat zakázané...být opravdovou paní hradu. Však se tenkrát pan Lukáš s panem Kašparem značně divili, když ji místo ve sklepení, kde ji hodiny hledali, našli pokojně spát v hradní kapli. A zbožná paní hradu to přičítala svým nesčetným modlitbám. Takže bych těm lumpům měla být ještě vděčná, říkala si, prodírajíc se závějí pavučin. Ale ani mě nenapadne! A...au! Cosi ji šťouchlo do žeber. Co je to? Jílec meče? Udiveně ho ohmatávala, trčel z kamene ve stěně. Záhada...zkusmo s ním zakroutila, leč nepovolil. Inu což...třeba se to podaří příště, teď rychle...Pavouci jen udiveně sledovali mihnuvší se postavičku, která o kousek dál opatrně nadzvedla desku, prolezla a vynořila se za zrezivělým brněním v další z chodeb – přímo nad hradbami.

 

Výborná zkratka! Rychle přiskočila k uzounkému oknu. Na mýtině pusto – prázdno. Uklouzlo jí zaklení. Pan Kašpar se něco natrápil, že jeho jediná dcera tráví víc času s podomky a sluhy, než učením se vznešeným způsobům od najatých učitelů. Ostatně, nikdy dlouho nevydrželi. Stačila dlouhá bílá košile, trocha mouky a rajského protlaku od Barbory z kuchyně a páni učenci utíkali z Doupova, prolezlého kvílícími duchy a zakrvácenými strašidly, jakoby jim za patami hořelo. Tomu se Bělka musel pousmát, ačkoliv teď jí moc do smíchu nebylo. Měla spíš pořádný vztek – na sebe, že to nestihla, i na neznámého, že si jen tak zmizel a ona neví, kam. Ale co se dalo dělat? Příležitost byla promarněna. Kdoví, snad to byl jen nějaký krajánek nebo někdo z vesnice, ano, tak to asi bude, hledal zatoulanou krávu, jistěže!

 

Když sama sebe takto uchlácholila, uvědomila si, že slíbila Barboře pomoci v kuchyni, a rychle utíkala zpět do obytné části hradu. Seběhla nízké schůdky a ocitla se na nádvoříčku pod hradbami. Vůbec nic zajímavého na něm nebylo, tedy, až doposud. Jenom probíhala, ale všimla si...počkat, počkat...no tohle! Nejspodnější dva kameny jižní zdi byly pryč! To musela prozkoumat. Nakoukla do vzniklé mezery, velké akorát pro drobného dospělého – a viděla modré nebe za zdí!  Prolezla...a od skály se odrazil užaslý výkřik. Těsně podél hradeb vedla uzoulinká stezička, ztrácející se v hustém houští, jež se jako zázrakem v kameni uchytilo a rozbujelo až dolů na mýtinu.

 

Bělka nadšením ani nemohla dýchat. Objevila ji! Sláva! Až se to dozví...aha, nikdo se to nedozví. Dobrá...ale hřálo ji už jen to, že má tajemství. Radostně si poskočila, ale ještě ve vzduchu jí úsměv zvadl na rtech. Ty kameny se asi nevyndaly samy... To znamená, že...Že jsem husa kejhající! Někdo je na hradě! A vsadím nejlepší šaty, že je to nepřítel. Já hlupačka! Kdepak tajemství! Tohle běžím hlásit a to hned!

 

Protáhla se zpět – a zahlédla červený zákmit, mizící za rohem. Tak takhle! A bez rozmyslu se pustila za prchajícím. Na křídlech strachu před dobytím prolétla další budovou, přelezla hromadu suti ze zborceného stropu, přeskočila díru, zívající černým průvanem hloubek a celou tu dobu jí běžely hlavou nejhrozivější představy plenění a vraždění, které by způsobila, kdyby vetřelce nechytila. Nadběhla si zkratkou přes bývalou parádní ložnici a s hlavou překypující plány, jak tomu tvoru ublíží, přeslechla jiné spěšné kroky a přerývaný dech, zahnula za oprýskaný roh...a bum! a prásk! a dvojí au!

 

Dvě osoby na rohu chytily se jako v zrcadle za čela, na nichž vyrazily dvě pořádné boule, a očima plnýma slzí se pokoušely navzájem ostražitě pozorovat. Až se jako na povel rozlehlou chodbou dvojí “Co tady děláš?“

 

I přes bolestivý závoj Bělka rozpoznala červeň mužova – i když spíše ještě chlapcova – oděvu...a po chvíli i píšťalu u pasu a vak na zádech. A hnědé vlasy a vyděšené oči. To jí dodalo odvahy.

 

„A mám tě, špehu!“ Vykulil oči: „Špeh? Já? Proč?“ Zamračila se a dala ruce v bok: „U vás je běžné slídit v cizím hradě? V době obléhání k tomu? Co? Vsadím nejlepší šaty, že jdeš obléhatelům otevřít bránu!“

Volnou rukou – druhou si stále tiskl čelo- udělal omluvné gesto a vrhl na ni nepodařený pokus o úsměv: „Omlouvám se. Vím, že to musí vypadat zvláštně, když se sem takhle vkradu, ale...“

Skočila mu do řeči: „A jak ses dozvěděl o té tajné cestě, když jsem o ní nevěděla ani já a to mám tenhle hrad propátraný odshora dolů, ha?“

„...chtěl jsem to právě říci....můj předek pomáhal tenhle hrad stavět...a já náhodou našel jeho zápisky. Nejsem špeh, ani nepřítel – věř mi! Podívej...“ A začal z tlumoku vytahovat všemožné nástroje. Cistra, píšťala s měchuřinou, fidula...

„Šel by s tímhle někdo dobývat hrad? Nebo s...“ a vytáhl hrst nožů, svazek pochodní a spoustu barevných míčků, které se rozběhly po podlaze „...tímhle? Jsem potulný muzikant a příležitostný kejklíř. Už mi věříš?“

 

A dál?

 

a)      Bělka neuvěří a pokusí se cizince zajmout

b)      Bělka váhavě přisvědčí, dá se s cizincem do řeči

c)      Bělka si uvědomí nevhodnost svého oděvu pro rozmluvu s cizincem a uteče se převléci

d)      ?