Pírko se však na ni jen zadíval: „Ne...“  „Pírko!?“ „...takhle. Nejsem tvůj sluha.“ Zaskočil ji. Možná jsem se nechala příliš unést...a vážně má ve výrazu cosi vznešeného! „Ehm...a když tě poprosím?“ Přimhouřil oko a zatvářil se zamyšleně. „Snad bych tu svou záležitost mohl odložit,“ cukly mu koutky „a najít si čas pro tu tvoji...“ „Že ty mě jen tak pokoušíš?!“ „Dobrá, dobrá, byl to žert. Jistěže pojedu - kvůli Darchlebům...“ „...Doupovu, proč to zase říkáš?“ „...a kvůli tvým hezkým očím. Snad ti to budu moci vysvětlit, až se vrátím, zatím sbohem.“ Nahodil si tlumok, chňapl prstýnek a vyběhl z místnosti. Bělka ani nestačila nic říct, zůstala sedět, než ji napadlo...

 

Rozběhla se za ním. Jistě, stál na první křižovatce chodeb. Rozesmáli se zároveň, jinak to nešlo. „A víš ty co, Pírko? Já pojedu s tebou!“ „Nesmysl,“ zakabonil se. „Proč? Groška nás unese oba, ty vyřídíš pánům vzkaz a já – já se přestrojím a alespoň si je trochu prohlédnu. Přece nebudu kupovat zajíce v pytli!“ Zajíce, ženichy, na tom už nesejde, pomyslela si. Ale Janek vrtěl hlavou: „Jen si představ, co by se dělo, kdybys zničehonic zmizela. A kdyby nás na cestě přepadli. A kdyby tě pánové poznali. A kdyby a kdyby...“ Pokračoval ve výčtu celou cestu na nádvoří, kde už Bělka raději souhlasila, že zůstane a vyčká věcí příštích. Koneckonců, ty tři stejně brzy uvidí...

 

U díry v hradbách se rozloučili.

„Nedostanu na cestu nic?“ Přehrábla se v taštici u opasku.

„Mám tu jen šátek.“

„Tak mi dej ten.“

„Ale...utírám si s ním nos....“

Usmál se: „Nevadí.“ A dodal: „Utřu si ho s ním také.“ Popadl šátek, s posledním mrknutím se jako lasička protáhl otvorem...a byl tentam.

 

Večer, už na lůžku, uvažovala zda se jí nakonec jen nezdál, zda si ho nevymyslela, aby se vytrhla z všednodenní ospalosti. Jeden den! A co změn přinesl! Jako vánek pírko...co mi chce svým lechtáním změnit život. Tajná cesta. Zbekov. Úsměv jako slunce... Dojmy běžely jí hlavou, skákaly jeden přes druhý a honily se jako psi, vypuštění z kotců. Raději už půjdu spát, rozhodla se, než mne napadnou další nesmysly. Ještě uslyším stěny volat své jméno! Ochraňuj, Pane Všemocný, Pírka na cestě a mně dej sílu čelit nástrahám všem v čele s hrozbou manželství...Usnula s úsměvem na rtech, upadla do měkkých závějí vířícího peří snění. Kdoví? Snad se jí zdálo i o Pírkovi uhánějícím na koni ke Smrčnu,  klanějícím se před panem Lukášem, jehož vytáhli z postele, přesvědčujícím, ukazujícím prsten Ješkovi, Měškovi a Leškovi...o Pírkovi usmívajícím se...milém...přemilém....

 

Ráno Bělku zastihlo v otcově pokoji. Pan Kašpar ještě ležel v posteli, když se jeho nezvedená dcera přiřítila jako vichřice, vyskočila si k němu - a pusa se jí nezastavila. Zatím stačil pochytit jen cosi o dobývání, Zbekovu a skákání z okna. Zarazil ji tedy a požádal, ať začne znovu. Vylíčila mu tedy – neobešlo se to bez mávání rukama a četných výkřiků “Ten zlosyn!“ – jak je to s dobýváním hradu. Užasle jí naslouchal, nevěda, co si o tom všem myslit. Když se zmínila o zajatém poslu, přerušil ji: „A jak to mu všemu mohu věřit? Odkud to víš?“ Bělka se zarazila. Zraky mé! Ve spěchu a touze blýsknout se znalostí tajemství obléhání, zapomněla, úplně zapomněla...Vždyť já mu přece o Pírkovi říct nemůžu! A o cestě z jižní části...Otec jí totiž přístup do zchátralého křídla výslovně zakázal. To jsem zase vyvedla, povzdechla si pro sebe, duchapřítomně však vyhrkla: „Barbora si vzpomněla, že se o tom Zbekovském vykládalo, takže to tak asi bude...“ Otec se na ni přísně zadíval: „A o tom poslu?“ Už ji nic nenapadalo. „Eh...to je...to je...tajemství!“ Ovinula mu ruce kolem krku a udělala na něj oči: „Já to nemůžu říct. Ale je to tak, opravdu!“

 

Pán z Doupova znal svou jedinou dceru. Miloval ji jako svou zemřelou ženu, jíž sice nebyla –až na oči – podobna, zdědila spíš jeho rysy, ale povahou byla celá ona. Občas si sice vymýšlela, ale teď vypadala, že mluví čistou pravdu, o takové věci by nelhala – a leccos to vysvětlovalo. Poškrábal se v prokvetlém vousu: „Nuže dobrá. Říci, že ti beze zbytku věřím, lhal bych, ale pokud tomu tak vskutku je a pán ze Zbekova nás poctí svým podvodným osvobozením, zachovám se podle toho,“ usmál se „...a neboj, nedám tě.“ „Díky, díky!“ Políbila jej na tvář a už se za ní zavíraly dveře. Sláva! A co teď? Čekat...můj osud je teď - “Hepčí!“ – v Pírkových rukách. Stejně jako můj šátek. Potřebuji jiný. Zatím si nos utřela spodním lemem šatů – a vydala se zkrátit a zpříjemnit si čekání do kuchyně.

 

O polednách vyběhla na hradby. Se strážnými pozdravila se jako stará známá a zůstala stát až na hlásce. V nepřátelském táboře vládl klid. Snad se Zbekov zrovinka dnes nerozhodne sehrát záchranu. Snad přijedou včas. A...přistihla se, že se těší na Pírkův návrat. A na trojčata. A na oběd. Svět se topil v paprscích slunce a Bělce se zdál načechraný očekáváním. Teď, teď už se musí něco stát! Leč nic se nepřihodilo. Jen modrý motýlek vylétl do výšky vížky. Za jak dlouhou dobu urazí kůň třicet mil? Musela se zeptat nejblíže stojícího vojáka. Znala ho, byl to Martin, Barbořin syn, právě on ji někdy při útoku nechal střílet z kuše. Odvětil, že snad za tři čtvrti dne – pokud se požene tryskem a – Martin byl veselá kopa – nezakopne o vlastní nohu. Načež se otázal, proč že to potřebuje vědět. „Jen tak mě to zajímalo,“ odvětila. Lišácky na ni zamrkal: „Chtěla by sis zajet obhlédnout Smrčno?“ Se smíchem ho odbyla a odběhla. Neměla jsem se tak okatě ptát.

 

Po zbytek dne bloumala po hradě jako ztracená ovce...a očekáváním téměř vyskakovala z kůže. A přemítala o životě, co se odvčíra obrátil naruby. Kdo by si pomyslil, že se budu na ty tři téměř těšit...a že bude nějaký Pírko...chtěla bych, aby už se vrátil. A tajné myšlenky, ty, co se vždy chtě nechtě vynoří, dodaly: A aby tě držel v náručí. Ulekla se. Pryč, potvorné myšlenky! Raději půjdu pomáhat do stájí. Ale to pomyšlení ji neopustilo – táhlo se celým zbytkem dne jako červená stužka, na chvíli jí dopřálo klid při hře v šachy s otcem – jen aby se večer, když Bělka uléhala, znovu vrátilo, setrvalo u ní na stráži celou noc a ze zajetí neklidného snění ji propustilo teprve, když slunce vstalo...a ránem zaznělo břeskné troubení.

 

A dál?

 

a)      Bohdan ze stájí zkouší novou trubku

b)      Přijíždí páni ze Smrčna

c)      Přijíždí pán ze Zbekova

d)      ...