VESMÍRNÁ MYŠ

 

Neskutečné! Nepředstavitelné! Nemyšlitelné! Dobře, možná jsem jen snědla nějaký zkažený sýr, ale i tak...Zkrátka, vylezla jsem na začátku týdne z doupěte, že se poohlídnu po nějaké té potravě, a co nevidím – spoustu bot. Dobře, to by nebylo nic tak zvláštního, jsem na ně zvyklá, sice nechápu, proč lidi potřebujou strkat tlapky do něčeho takového, ale budiž. Jenže normálně jsou ty boty...normální. A tyhle byly...nad pomyšlení podivné. Cupu k nim teda blíž, že je prozkoumám. A ony na mě mrknou. Jen tak, bez nejmenšího varování. Samozřejmě, že jsem se kardinálně vyděsila. Mrkly už na vás někdy boty? A kdyby zůstalo jen u mrknutí, ony na mě začaly žvanit, že prej jsou nějaký špajzšus! Haů! Já jsem sice zvyklá na leccos, to tady na Vesmíru ani jinak nejde, ale toto... tak nějak se mi všechno zježilo, ocásek se mi svinul a fšššt! Už jsem byla zalezlá v koutě koutu koutu. Mluvící boty! Zachraň se, kdo můžeš! Ale taková smůla, musí se objevit zrovna, když začíná Taneční týden. Do pasti, jak já se na něj těšila! Pozorovala jsem Taneční tým, když tu měl přípravu, a vypadalo to víc než slibně, fakt na tom makali, a teď tohle! Vrrr. Kuš, nesmím vrčet, nejsem žádná kanální krysa. Ale s botama si vážně nerozumím. Jíst se nedají a většinou se mě na něčích nohách snaží nakopnout či zašlápnout. Jak je najednou možno, že čučí a melou? Toť k nevíře v myší díře! Přesně tam jsem zalezla a pár dní skoro čumáček nevystrčila. Achjo. Slyšet všechnu tu úžasnou hudbu a cítit, jak se Vesmír chvěje tancem,  i libé vůně linoucí se z kuchyně, kde řádí nový, skvělý, vařeníschopný týmák John, bylo hotové umyšení! Myšimuka! Ještěže mi Péťa, další týmák - my si rozumíme, chodím se s ním vždycky modlit breviář, to je něco -  semtam něco podstrčil, jinak nevím. Sice mám vlastní cestičky a dupajícím botám se umím vyhnout, ale jen při pomyšlení, že vykouknu za roh a nějaká taková křuska na mě bafne, mi tlapky nervózně cukají. Navíc – jako na kočku – mi sebraly i mou oblíbenou činnost, škrabálkování po záchodech, a natlačily tam jakési svoje kecy. Ok, ok, nebylo to tak hrozné, ale to je přece můj džob, jak by řekl strejda Jerry (fakt frajer, jen má slabost pro kočky, ochočil si jednu, co se jmenuje Tom). Ty jakési Terezičky Cvičky mi byly dokonce docela sympatické, ale Krutý Crocsky a Neviditelné Boty mě vyděsily... a projev Skandálních Sandálů je úplně hadí, brr! Řešila jsem to s Janičkou týmačkou (ona už se nebojí mě, já už se nebojím jí) v kanceláři, ale taky jen krčila rameny, že si to ty boty prostě vydupaly. A tak jsem si taky dupla! A všema čtyřma! Budu já se tady kvůli botám užírat? Nebudu! Sežeru JE! Odhodlaně jsem vyrazila do Botárny a chňapla po prvních, co mi přišly pod zuby. Byly to jakési Gumáky. Ale ouvej! Ony se rozfňukaly! Nějaké citlivky či co...jako já. Fňukání neunesu, ani botí fňukání. Tak jsem je zas vyplivla a utekla. Jenže tyhle boty, aby je kočka roztrhala, byly, jak se ukázalo, nejen trapně přecitlivělé, ale taktéž vyválené v bůhvíčem! A tak jsem odhodlání odložila a ulehla s gumákovou chřipkou, proti níž je ta ptačí i prasečí jen takovým milým odpočinečkem. Uuf. Stočila jsem se ve věnci s nápisem “Vzpomínáme“ v Tuhoškempingu a bylo mi téměř patřičně. Prospala jsem tam dva dny a dvě noci, nevyrušila mě ani týmačka Ráďa, která se mě (neúspěšně) pokusila uklidit, až mě vzbudila zase hudba. Ještě celá rozlámaná a omámená jsem se dohrabala do jídelny – a bum ho! Zrovna začínal slavnostní galavečer! To mě postavilo na nohy. Ale těch bot všude! To mě zas rozpláclo. Jenže ta slibná vůně z kuchyně...čmuchy, čmuch...párky, skořice, cukroví, oj! Honem jsem si doběhla zpět do Tuhoše pro to odhodlání, co jsem si tam odložila, a vrátila se akorát na modlitbu. Potichoučku jsem přidala prosbu, aby to jakože s těma botama nějak šlo. A šlo to! Ony mě zdravily – uctivě! Tak jsem taky zdravila – i když těm Skandálním Sandálům jsem se stejně radši vyhnula. A galavečer pokračoval -  musela jsem sedět na zadních a předníma si přidržovat očka, aby mi nevypadly. To když byl ve stínohře tvořen svět. To světlo a tma, ty vody a souš, to rostlinstvo a zvířectvo, ten...člověk! Ze strachu o oči jsem ani nemohla tleskat, tak jsem aspoň mocně bušila ocáskem o podlahu. To už ale moderátoři uváděli výstup první skupinky a pak další a další, tu se tančilo na Dancig Queen od Abby, onde šel Ivan v širý svět.  Ty vejre, to musel být týden! Všichni úplně váleli, ať už předváděli tanec společenský nebo takové ty další hopsandy, kterým nerozumím. Musela jsem nechat oči očima a tleskat a tleskat, mám teď pacičky celé otleskané, obkládám si je korbáčikama, které jsem si vypůjčila od Fifa. Mmm, možná mi víc pomůže, když je sním, však to Fifo přežije. Ale zpátky ke Galavečeru.  Naprosto úchvatná byla profi dvojice, pochopila jsem, že to byli lektoři, Lukáš a Bětka. To byl doopravdy Tanec! Pastva pro oči! Také vystupovaly jakési zombie, to bylo trošku děsivé, ale stejně něco. A scénce s Kubrtem, Staníkem, nálevem, nepřišlými gumičkami a vozembouchem jsem se smála jako uřehtané tančící miminko, které se taktéž vyskytlo. Ani slovy vystihnout nejde, jaká to všechno byla překrása! A když na Johnově rameni zaskřehotal obří papoušek a brejkaři se roztočili na hlavě, už jsem to nevydržela, stydím se to říct,ta ostuda...ucvrkla jsem si nadšením a musela honem opustit místnost. Když jsem se nenápadně vrátila, točili už se všichni, naštěstí ne na hlavě, ale v kole. Musím říct, že přestavovací skupinka je taky lepší a lepší, nechápu, jak to dělají. A tak jsem tak postávala u stěny, obdivovala, jak to dámám i pánům sluší a jde, okusovala nepořádně se povalující taneční pořádek a ostýchavě oplácela botí pozdravy, když najednou...sviššš! A už jsem letěla nahoru, kdosi mě popadl za tlapičky a pustil se se mnou do tance! Hups! Stihla jsem zaregistrovat širokánský úsměv, pak už se všechno slilo v jedinou taneční šmouhu. Ale že to byl valčík! Do smrti na něj nezapomenu! Ještě teď se celá třesu! Ten člobrda mě pak zase vysadil v jiném koutě, kde se válely opuštěné Terezičky Cvičky. A že žádnou zbytečnou stydlivostí neoplývaly, dozvěděla jsem se za malou chvilku všechno, úplně všechno. Od zahájení a seznamování, přes celé tvoření světa, neskutečně pestrou nabídku workshopů a lahodná jídla, po krásné mše, vzniklé vztahy... Přátelé tance, přátelé mí, ten jeden večer mi stačil. Jsem šťastná, že vy jste šťastní, že jste si užili týden oslavy Božího stvoření, krásy lidského těla a pohybu, ale nejspíš stárnu. Už to zkrátka není, co to bývalo, jsem utahaná jako myš a jdu zase zalézt do pelíšku. Pozdravujte –zíív- otce Tomáše, nějak jsem ho nezastihla. A že se omlouvám za ty ohryzané...chrrr...

 

 

Díky moji mílí,

jdu zas čerpat síly.

Úžasné je tančení,

ale není nad spaní!