Žabinec

Vyskočila z lůžka jako rybička jmenovkyně. Už je to tady! Mohla se zatím jen dohadovat, zda přijíždí Zbekovští či páni ze Smrčna, ale tak či tak ji zachvátilo vzrušení. Vklouzla do šatů a zrovna vylétla na nejbližší věž. Vzduchem se ještě nesly tóny trubky...silného oddílu v černorudé. Jistě pán ze Zbekova! A již promyšleně útočil na chabě se bránící oblehatele. Vtom se však ozvaly trubky znovu, jásavé a veselé – a od jihozápadu přijížděli modrozlatí Smrčňané. Jak slunce na nebi, pomyslela si Bělka. Bohudíky ! A už se silnou vlnou vrhli na překvapeného protivníka. Pírkova slova se potvrdila – zbekovští “zachránci“ se v mžiku spojili s těmi, kdož hrad již dobrého půlroku obléhali a jež ještě před malou chvílí “urputně potírali“, a obrátili se proti náhlé hrozbě.

Muži ze Smrčna měli však výhodu chvíle překvapení a zmatku, s třemi mladými veliteli v čele vrhli se rázně do černých řad. Bělka napětím ani nedýchala. Ze své výšky viděla, jak vše, co má na hradě nohy, vybíhá na hradby a žasne. Vnímala hukot a vřavu planoucí bitvy, ržání koní a výkřiky raněných, pozorovala, jak řady kolísají, přelévají se a ustupují, jak se brnění na slunci blýskají, co odraz od vodní hladiny...a jak jeden z vůdců – Ješek, Lešek nebo Měšek? – zakolísal pod náporem černooděnců, avšak úspěšně je odrazil...a do toho všeho tepalo jí v hlavě neodbytné “Kde je Pírko?!“ Ať namáhala oči sebevíc, nikde ve vřavě ho nespatřila. Jistě, povzdychla si, páni ho nejspíš bohatě odměnili, nic ho vlastně nepoutá. Posmutněla.

Bitva spěla k rychlému konci. Vojsko pána ze Zbekova, nejednotné a bez řádného velení, rychle vzdalo marný boj proti přesile – a dalo se na útěk. Však co to? Smrčňané se za nimi sic rozjíždí, leč zajatců neberou a dohnat se je nepokouší – jen je ženou, jako žene pasák husy z ječmene. Bělka nechápe. Osvobozený Doupov zahřmí jásotem a otvírá brány zachráncům, kteří otáčejí koně a upouštějí od pronásledování prchajících Zbekovanů.

A již koně vjíždějí na nádvoří. Zahlaholí fanfára. Stojí tu nadšeně povykující posádka, stojí tu pan Kašpar, zářící radostí, stojí tu i Bělka zaobírající se jediným: Kde – je – Pírko? Prostor se plní lidmi i zvířaty a provolávání slávy nebere konce. Tři mladí mužové seskakují z vraníků, pán hradu je vítá slovy vřelých díků a vede k Bělce. Uklání se. Copak si ani nesundají přilbice? Bělka se také uklání. A nevydrží: „Proč jste je nechali prchnout?“ Zpod hledí kmitnou záblesky úsměvů. Vysvětlují, že již poslali spěšného posla ke králi a že záležitost pána ze Zbekova potáhne se ještě drahnou dobu, nač tedy zbytečně ztrácet čas a muže pronásledováním? Ať král potrestá provinilce! Jen když ona je v bezpečí.

Bělka předstírá, že chápe a ujímá se role milé hostitelky. Blížící se vozy se zásobami ji ujistí, že páni ze Smrčna vskutku myslí na vše. To bude mít Barbora radost! Ale tihle...ó ne, snad nepřivezli rovnou i svatební šaty?!

Páni stále nesundávají přilbice. Vybídne je tedy, aby ji následovali, spolu se služkou Annou je dovede ke komnatám pro hosty a s roztomilým úsměvem, pozváním k večerní hostině do hodovní síně a uraženou ješitností je opustí. Oni jsou snad stále stejní! Ani špetka vychování! Ale jestli takhle přijdou i ke stolu, požene je Barbora, že se nebudou stačit divit! A jak se dívali na Annu! A chovají se, jako by jim to tu už patřilo! Nádivové! Jen počkejte, však já vám to osladím! I za Pírka, o němž jste se ani nezmínili. Poskočí si a rychle spěchá pomáhat a ujídat do kuchyně.

Mezi kuchyní a síní pobíhaly zatím houfy služebných pod bedlivým a všudypřítomným dohledem paní Barbory. Radostná nálada a nebeská vůně rozlily se hradem. Každý pospíšil, co mu nohy stačily, do hodovní síně v nadějném očekávání nejídaného pokrmu.

Zdálo se, že se již shromáždili všichni – jen tři čestná místa stále zela prázdnotou. Lahodná jídla počínala stydnout. Pan Kašpar se ustaraně rozhlížel, leč osvoboditelé nikde. Sluha, kterého za nimi poslal, se vrátil s nepořízenou. Prý ani neotevřeli dveře. Bělka si ve svých nejkrásnějších zelenočervených šatech s pachy podupávala nohou. Narůstalo v ní podivné napětí - a nebylo to jen z hladu..tlačilo ji v žaludku i v hrdle... Co se děje? Nebo neděje? Jééé...

Dveře do síně se konečně otevřely. Pohledy všech přítomných se upřely na tři postavy a záři za nimi. S dlouhými stíny vpluli páni do síně. Pírko bylo by slyšet spadnout. Bělka pevně zavřela oči. Přijdou pozdě a ještě se předvádějí. Nechci je vidět. Po pár dalších vteřinách ticha ale víčka přece jen rozlepila...a trhla sebou. S vytřeštěnýma očima pozorovala tři sklánějící se hlavy havraních kadeří. Naposledy jí problesklo hlavou “Co je s Pírkem?“, když k ní zvedli oči. Jakoby se s ní kamenná podlaha zatočila, lidé se vpili do zdí, svět se rozplynul a zůstala jen síň plná očí...plná očí...plná očí...a prázdná, bez dechu... Vnímala jako zpod vodní hladiny, jak otec pronáší k hostům řeč, připíjení, svoji ruku pozvedající číši i usazení a rozmáhající se hluk skvělé hostiny. Konečně do ní dloubla procházející paní Barbora a ona se trochu vzpamatovala. S prvním douškem vína prchla i bezmyšlenkovitost. Změnili se! A jak moc! To snad ani nemohou být oni! Dva jí seděli po levici, třetí po pravici. Po očku je pozorovala. Tři tváře – tytéž rovné linie nosu, tytéž hluboké temné oči, totéž husté obočí barvy noci, stejně jako nezkrotné kudrny. Trojí tvář jako jediná – a trojí urostlá postava v honosném zeleném kabátci. Ta dokonalost jí připadala téměř podezřelá.

Bylo už po prvním chodu a Bělka se pomalu dostávala do své kůže. Už byla schopná se s hosty bavit. Ne, že by byla někdy nějak stydlivá, ale doteď jí srdce bušilo tak, že nebyla mocna slova. Obrátila se tedy k nim – a s lehkým úsměvem zapředla hovor. Možná se ukáže, že pod krásnou slupkou nic není... Po chvíli však musela s překvapením připustit, že se s mladými pány ze Smrčna baví velmi příjemně – pozorně jí naslouchali, smáli se a žertovali – a nikdy na její účet – a trpělivě vysvětlovali, čemu nerozuměla. Zkrátka, uličníci, které znávala, zmizeli v propasti času a vystoupili z ní tři dokonalí kavalíři. Večer s nimi jí uběhl v hovoru, smíchu a později tanci jako vteřina. Jen stále nedokázala rozeznat, kdo je kdo. Lešek, Ješek i Měšek jí sice vysvětlovali, jak je má rozpoznat, ale kdo měl hledat pihu za pravým uchem a jizvu na levém rameni...a jejich úsměv nad jejím zmatkem byl tak stejný, nádherný a odzbrojující, že hodila vše za hlavu a jen si užívala jejich přítomnosti. Otáčela se v kole, aniž jí záleželo na tom, s kým, a smála se s třemi jedním hlasem. Skvělé! Tak skvěle jsem se nebavila už...nikdy, říkala si, když s jedním z nich plula sálem.

Po půlnoci pan Kašpar slavnost ukončil. Poslední zdvořilosti byly vyměněny a Bělka tančila do svého pokoje. Po Pírkovi ani nevzdechla.

A dál?

a)      Smrčňané se sice budou nadále projevovat dokonale, leč Bělka si vybrat nedokáže, uchýlí se tedy ke lsti

b)      Smrčňané se vskutku ukážou býti dokonalými, Bělka si tedy jednoho vybere a vdá se

c)      Smrčňané zapálí hrad a Bělku unesou

d)      ...