- dojmovost psaná na koleni ve vlaku, přepsaná s rozbitým backspacem  –

 

Je pátek, poobědní klid. Balím si pití, jídlo, knížku, blok s tužkou a anděla strážnýho. Vyrážím z domu. Kam? Někam. Pryč. Dělám to, co dělám, když se motám. Když nevím. Jedu. Pryč. Čekám všechno. Vláček mě veze přes hory, doly, černý les, řeku, most a tunelem, až mě vyklepe na nádraží v Dolní Dobrouči. Je tu hezky. Stojím a rozhlížím se. Kudy tudy ke kostelu? Udělám pár nejistých kroků za roh nádražní budovy. Ejhle, kočka! Černá k tomu. Lísá se. Čuchá ze mě oběd? Chvíli se očmucháváme. Najednou prskne a prchne. Růžovošálatá a růžovočepičatá slečna s kufrem na kolečkách zapřede rozhovor. Kočka zapřede opodál, vyhřívá se v paprscích sklánějícího se slunce. Ptám se slečny, zda nezná cestu. Zná. Má tady babičku a vlastně máme stejný směr, tak vlastně můžeme jít spolu. A tak jdeme – chvíli spolu, chvíli jen vedle sebe. Střídáme se v promluvách a mlčení. Když nemlčí, mluví legračně spisovně. Dozvím se leccos o zkouškách z farmacie a o tom, že když v listopadu krtek ryje, na Vánoce štípou komáři, že stmívání působí tísnivě a že v Dobrouči považují lidé zdravení za slušnost. Krom našeho střídavého povídání ruší dobroučské ticho jen auta a drkotání kufru. Zvláštní. Puberťáci na zastávce se zajíkají smíchy. Prosviští kolo. Je to tu pěkné. I počasí je pěkné. Ale fouká. Na tom se shodneme. Prodrkotáme se půlhodinou. A za touto zatáčkou, pokud se slečna nemýlí, už by měl být vidět kostel. Naše cesty se rozcházejí. Podávám slečně ruku, ona si stahuje růžovou rukavici a že je Janča. Přeju jí hezký víkend u babičky. Přeje mi hezký umělecký zážitek. Oddrkotá. A já se nesu ke kostelu. Líbí se mi tu. Konzum vprostřed návsi svítí do padající tmy. Jéje, ahoj, kostelíčku! Ta věž je ale vysoko! Zakloním hlavu a kloužu pohledem od špičky, přes okna, ještě nejsem úplně dole a hele! To je John! Johne, Johne, Johne! Musím se smát a John mě slyší, John mě vidí, John mi mávne a už ho polyká autobus. Nenech se, Johne! Než autobus Johna vyplivne, stihnu si prohlídnout sochu věrozvěstů. Jéje, ahoj, Johne! Žábo, co ty tady? Nečekané setkání? Ne pro mě. Už se těším, těším, těším! Začátek se ale možná posune, pohřeb, víš? Už vím. John v sandálích odpleská zkoušet. A nosit. A zlobit. Tak zatím! Zatím se procházím. Na pomníku padlým 1914 – 1915 se opakují pořád stejná jména – Pecháček, Maixner, Hrdina. Samí hrdinové. Protočím se na kolotoči na hřišti a sednu si na lavičku, kde nesvítí lampa. Pod lampou má přece být tma! Načmářu si oslavnou báseň o různých lidech a různých očích a odlepím se, jdu prozkoumat obecní vyhlášky. Jů, zabijačkové hody! Milé místo! Pochoduju zase někam jinam. Levá, pravá, levá, pravá, hele, schody, hurá na ně! Napočítám do osmdesáti a jedné. Světélkující hřbitov střeží kovaná brána. Klika se vzpouzí. Vzdám to. Ale ten výhled! Vynadívám se a hopsám zase dolů ze schodů, ne a ne ten desátek na tu jednaosmdesátku napasovat. Ale to nevadí. V kostele se svítí a zkouší – znovu chodím a znovu lavičkuju, něco zhltnu a koukám, jak tma polyká úplně všechno. Až na mou čepici. A okna. A různé lidi a různé oči. Vracím se ke schodům. A ze tmy se kousek odloupne a obejme mě. A svítí očima. Jéje, ahoj, Péťo! Krásné tě vidět! Límeček košile má jako ušitý pro rozsvícení kolárku. Ale kolárek na něm nesvítí. Ale MOHL by svítit! Tak třeba, když mě žádná nebude chtít, směje se Péťa a šmodrchá tkaničku. Ustupuju mu ze světla. Pádí na zvučení a já jednaosmdesátím k výšinám. Přemůžu kliku. Přemůžu strach? Ne. Žádný není. Jen hezké chvění a vědění o výšinách kdesi a všude. Obdélníčky žuly poblikávají. Znovu čtu pomníková jména – Pecháček, Maixner, Hrdina. Hrdinové? Kde? Kdy? Jak? Zvláštní. Vida, změna! Sisr. Jako v neděli u nás v ohláškách. Za rodinu Sisrovu. Třeba jsou příbuzný. Kdoví. Cestičky křupou, míjím pár stínů s konvemi. Co se stane, když zalejou hrob? Zasadíš kosti – vyroste člověk? Kdeže, blázínku... Nakouknu do kaple. Kdo je to? Modravá paní skládá oltářové plátno. Kdo je to? Kdo jsem vlastně? Myslí snad, koho hledám? Kdo je to? Já – já...jsem tu jen na návštěvě. Jsem. Tu. Jen. Na. Návštěvě. Možná. Měla bych tu snad zůstat? Zve mě dál, jako domů. Na oltářní malbě Boží Tělo. Dostanu kávu a sušenky? Nedostanu. Ani už moc příležitostí mluvit. Mluví paní. Mluví krásně. Její hlas se třepotá pod křížovou klenbou, odráží se od kamenné dlažby, od prastarých lavic a zahradních laviček. Tohle bylo určitě sanktuárium. Potom z toho udělali desku. A v těch oknech byly barevný sklíčka, já se do toho chodila jako malá vyhřívat, to vám bylo krásný. Ten Krihl, to byl určitě toho písničkáře, ten vždycky říkal, že má v příbuzenstvu samý kněze. A dolní kostel stojí na močále, ono sem tahat ten madriál... a těm kravám museli dávat na hlavu pytel. Odkavad že jste? No ano, tam byli Sisrovi, ona maminky tetička, když se jí po válce muž nevrátil, kde on to bojoval, zůstaly jí ty dvě děti, tak ona si vzala toho Sisra a ten už měl tři kluky a ten kluk si vzal tu holku. A když mu maminka říkala, vždyť to je tvoje sestra, tak on jí povídal, já v ní nikdy sestru neviděl. Nejlepší romány píše život. A vy jdete na ten koncert? Nojo, taky půjdu. Ale ještě vám ukážu ty okna, ono to tam bylo zazděný a v tom miska a kalich, jako tady, vidíte. Kleká a zdvihá koberec. Pod ním prohlubně tvaru kalicha a misky. Zajímavé. Ona. A všechno. Ale musím jít. Děkuju a jdu. Volá mě zpět. A vrací se k Sisrovům a k Rychnovu. Ta vaše Madona z hruškového dřeva, tu vám přece daroval Arnošt z Pardubic. Ale kdo ji dal jemu? Kdo vyřezával z hruškového dřeva? Přece Karel Čtvrtý! Ten si při těch audiencích prý vždycky vyřezával z hruškového dřeva! Takže já si myslím a jestli to je tak, jak si myslím... vždyť je taková na Karlštejně...a v Praze...tam... Odvážná domněnka. Znovu děkuju a znovu jdu. Volá mě zpět a že mi už jen ukáže ty zazděný okýnka. Do třetice děkuju a jdu. A myslím. Milá paní. Taková roztomile hobití. Nezdála se mi jenom? Snad ne...

Slétnu z vršku a nechám se od galantního pána pustit do dveří kostela. Je za pět minut začátek. Kostel svítí. Půl temnoty, půl záře. Lidé tiše šumí. Přicházejí noví a novější a nejnovější. Sedám si na kraj předposlední lavice. Paní za mnou prý ve výhledu nepřekážím. Už to začne? Sláva! Přichází úvodní slovo, přicházejí hudebníci. Přichází Zážitek. Po dlaždicích se vznášejí tanečnice. Černé máchají nohama. Bílé chvíli visí hlavou dolů. Ladně. Jen ladně. Ladný boj dobra se zlem? Zjevuje se sbor. Květiny v klopách, myslím na svatbu. Vypravěč v kápi pěje z kazatelny Umučení našeho pána Ježíše Krista. Je to autor nebo není? Nevím. Vím vůbec málo. Možná, že jsem tenhle příběh nejmíň pětapadesátkrát slyšela. Možná několikrát viděla. Ale teď se mě dotýká. Tiše mnou klepe. A když se ozvou smyčce, nevidím tři krásné sestry, nevidím ani pozounistu, ani další. Jen mnou jdou tóny. Měkce a ostře a zvláštně. Ježíši? Židovský králi? Davy v barevných šátcích, vojáci, strkanice na pódiu. Annáš gestikuluje odmítavě. Bara – Bara – Barabáše! Ježíš s Pilátem hrají si s motivem. Hlasy halasí a unášejí. Na kříž s ním! Na kříž s ním! Už ho vedou...padá na červenobílé kostelní dlaždičky s křížovým motivem. Už přitloukají INRI. Rozdělí si jeho šaty a o jeho oděv losují. Zavírám oči. Rány kladiva se rozléhají do posledních koutů. Kostela? Duše? Ježíš si ještě upravuje krabičku od mikrofonu, pak vrací ruku pod hřeb. Naplnilo se vše, co se naplnit mělo. Ježíšovy kristusky se chvějí. Kříž se chvěje. Svět  se chvěje. Červené světlo. Dokonáno jest. Co ještě? Co s tělem? Odnést. Do hrobu. Trnová koruna se mrtvému sveze z hlavy, zachycená se houpá na prameni vlasů jako kyvadlo bolesti a smrti.

Hlasy doznívají, tanečnice se vrací. Lidé potleskují. POČKAT! To přece není konec! To nemůže být konec! Lidé tleskají. Je to konec. Tleskám taky. Tleskáme. Dlouho. Šedesát netleskajících se klaní. Skoro bych se poklonila jim. Můžu jen smeknout. A nechat si tu krásu v očích. A v uších. A... počkat! Smeká se před mrtvým. Něco chybí...ten kousek!

Lidé odcházejí. Odnáší si něco? Nechávají tu něco? Končí se a sklízí se, stojánky mizí, světla mizí, nástroje mizí, bedny mizí...Musím zmizet taky, jinak mi zmizí poslední vlak. Nechce se mi. Ale neumím spát na lavičce. A na nádraží daleko. Jéje, ahoj, Anežko! Vmžiku mám zařízený odvoz. Jéje, ahoj Ráďo! Vmžiku mám zařízenou společnost. Kolem pobíhá Ježíš v modrožlutě kostkovaných kalhotách a hippie mikině, celý živý a rozzářený pomáhá odnášet aparaturu. Vlasy za ním vlají, úsměv svítí, v očích má radost přímo nedělní. Tak tohle mi chybělo! Rozbolí mě zuby. Neskutečně. Nenápadný dovětek o Vzkříšení jen pro vytrvalé. A nejvtipnější kalhoty jako bonus...

 

Pán s modrou felicií ho neviděl. Ale představení se mu líbilo. Lituje jen, že máme tolik času a nemůže jet stovkou. Vlak je nejlepší dobíhat! A tak všelijak. A v té přehlcené Praze jsou stovky koncertů. A žádný určitě nebyl...jako dnešní premiéra Živých pašijí. Prvního litomyšlského muzikálu. Pán na rozloučenou podotkne, že vlak přijede později, že se křižuje v Lanšperku. Zbožný to vlak! Skvělý to pán! A zbožné vlaky dopraví mě domů. Za doprovodu cinkání lahví a řečí mladých i starších ponocujících. Co by dělali, kdyby věděli, oč přicházejí? Myšlenky se mi už slévají. Oči se klíží.

 

Je noc. Můj anděl strážný si zpívá.

Je noc. Zuby mě bolí, když jsem šťastná. Neskutečně.

Je noc. A mně svítá...