Začnu tenhle příspěvek krátkou básní, jejíž hloubka a náplň mě neustále uchvacuje (a kterou každý, kdo se na TT octnul na doslech, slyšel minimálně milionapůlkrát): Ach, nebe! :-)

 

Ok, tož poetický úvod z krku. A teď k věci. Teda ke mši – a to k dnešní. Protože byla fakticky neskutečně neskutečná. Nejdřív ze všeho přišla číst druhé čtení paní, která byla pokřtěná tuším loni, taková sympatická dlouhovlasá maminka. Trochu se třásla, přečetla i to, co neměla, omluvila se, že čte poprvé – a pak četla čtení z listu sv. apoštola Pavla.

 

„Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčena: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

 

Takhle to přečetla. A víte co? Bylo to – nádherný. Do hlasu se jí vkradly slzy a dala do těch slov úplně všechno, bylo to její vyznání, i když to napsal Pavel. Škoda, že ji nemůžete slyšet. Bralo to dech a otvíralo oči do naprostý hlubiny Boží lásky… Překrásný!

 

Posléze začal náš milý důstojný otec kázání tím, jak je fajn, že je to dneska všechno o nasycování…chvíli se držel plánu – a pak mu to jaksi „sklouzlo“, prý někam úplně jinam, než původně chtěl, místo k rozmnožení chlebů se dostal k tomu, že svoboda je plodem důvěry a důvěra plodem vztahu – velká krása, ale popravdě – víc si z toho nepamatuju. Protože jsem si zažila kázání při kázání. Tož takové minikázání :-) To si jako rádoby vzorná ministrantka takhle pěkně sedím, chvílemi se panu faráři směju tzv. „za zády do očí“, ale svatý výraz a snaha pozorně poslouchat stále trvá. Páter se zmíní o Ukřižování, babičky v lavicích pokyvují – když tu se ke mně nakloní nejmenší ministrantík, Vašík, pátý to syn rodiny šachových mistrů, a horlivě mi šeptá: „To bílý figurky přepraly černý.“ Pecka! Šestiletej špunt, kterej mi sahá přibližně k pasu, bez dvou předních zubů, zato s úsměvem, za jehož šírku by se nemusel stydět ani měsíček nad hnojem, mi tohle zahlásí. Pozornost mi z kázání utíká, svatý výraz taje…aby toho nebylo málo, došeptne ještě: „A jeden pěšák se oběsil a to byl Jidáš…“ Teď už fakticky nemůžu, využiju (ne poprvé a doufám, že ne naposledy) širokých rukávů alby, zabořím do nich obličej, předstírám záchvat kašle a směju se a směju… To jsem to teda dostala naservírováno! :-)

 

Mše probíhá a já už jen čekám, co přijde dál. Že Vašík místo alespoň přibližného složení „ten ubrousek“ zmuchlá do hranaté kuličky, přejdu. Že tvrdošíjně odmítá stát v řadě „hezky podle velikosti“ a cpe se vedle mě, je mi ctí :-). Že neustále obrací oči v sloup a kouká, jestli koukám, už jsem si zvykla… Takže jakže? Už bude klid? Prožívání mše krásně – zbožně – povznešeně? Houby! Bez nároku. Po přijímání se spojí s o něco starší ministrantkou – nadšenou držitelkou misálu a pustí se do mě. „Helčo…“ Nereaguju. Rozjímám. Prožívám! Zachovávám svatý výraz! „Helčooo…“ Otevřu na ně oko, jakože ať mě neruší v mé bohulibé snaze o  a už se to rozjíždí naplno. „Helčo a měla jsi rovnátka?“ „Helčo, kdy mám jít pro ten misál?“ „Helčo, hele, já je budu mít.“ „Helčo a kolikrát jsi měla zlomenej prst?“ Jdu do kolen, ale není to vůbec zbožný, ti dva mě úplně odrovnají! Blondýnka s černovláskem spojí síly a začnou cenit zuby a vypočítávat plomby a termín nasazení rovnátek… Svatý výraz jde do háje a střídá ho opět tzv. “přioltářní“ výtlem. Radši pošlu ji pro misál a jeho pro misku. A při závěrečném pokleknutí je nechám radši vedle pana faráře, abych mohla jít první a už už být v sakristii a chechtat se naplno… A když na mě ti rošťáci začnou vrhat udivené pohledy, velebný pán jim velice velebně vysvětlí, že je to záchvat a že se nemají divit a že je to normální a že to jen tak nepřejde (on už mě holt zná :-). Prostě a zkrátka to dneska byla taková malá i velká Radost :-).  Takže díky, Pane, že skrze své větší i menší maličké činíš malé i veliké věci!