Žabinec

VEČERNÍČKOVY LISTY

 

(středeční speciál od našich redaktorů-elévů Boba a Bobka)

 

„Vstávat a cvičit!“

„Ale proč?“

„Protože je ráno!“

„Jenže já mám ještě noc!“

„Noc nenoc, ven z klobouku a hajdy na rozcvičku!“

„Ale proč na rozcvičku?“

„Protože když se neroz-nerozroz-cvičkuješ...safra, zkrátka nerozcvičíš, budeš celej ztuhlej a nanicovatej! A rozcvička šlechtí.“

„Jenže já chci bejt tuhej a nanicovatej a nechci bejt šlechtěnej! Aspoň mě lidi nesež- nesnědí k obědu!“

„Ale kuš, ty brepto! John králíky nepeče a Vesmírňákům naštěstí stačí sekaná. Takže už žádný vejmluvy a koukej to svalstvo pořádně protáhnout, jinak máš s workshopama utrum.“

„Cože? Utrum?“

„Už jsem řek. Mám ti to snad zbásnit? Bez rozcvičování – žádný tancování.

„Páni, Bobe, ty seš střevo!“

(Plesk! Králičí ťafka…)

„Au. Tak promiň, máš střevo. Básnický. A abys neřekl, tak se teda rozcvičím – ty workshopy za to stojí.“

„No proto! Nechceš si přece natáhnout pacičku či všechny čtyři nebo si tak nějak podobně ošklivě ublížit a proválet prázdniny v nemocnici – hele, protáhni i ten ocásek, šup!“

(Velká spousta funění) „To – teda – nechci. V klobouku je to přece lepčí! A – uff – to bych pak fakticky nemohl na žádný ten workshop už úplně a vůbec.“

„A to by tě přece pěkně mrzelo. Protože workshopy jsou co?“

„Nejvíc nejlíp nejskvělejší. Heleď, Bobe, Byl jsi na tom historickým šermu? Jak se tam řezali těma tyčema, až z nich cucky lítaly?“

„Myslíš, doufám, z těch tyčí.“

„No to víš, že ne z lidí. To oni si zas dávali pozor, u těch lepších to vypadalo skoro jako tanec, prostě hrozně dobře se na to koukalo. Hned bych taky jednu tyč popadnul...“

„Vidím ti to na očích. A já byl zase očíhnout karate nebo aikido, či co to bylo, v tom já se ještě nevyznám, ale koukal jsem, že zatímco jinde se tak nějak skoro pokoušeli překonat zemskou tíž, tady se vlastně pořád váleli. Trénovali tam zrovna vkleče takový pěkný chvaty, něco jsem se i přiučil, můžu to na tobě vyzkoušet?“

„Děkuju, nechci, to já si klidně odpustím.“

„Tak nic. Ale třeba ten hospodskej – takhle jakože držíš dva půllitry, jeden tomu druhýmu jakože podáš, on jakože nechce, tak ho položíš.“

„Položíš bez jakože?“

„Položíš jakože úplně.“

„Ahá. To je zajímavý.“

„To teda! A pak tam byly ještě chvaty automobilový, fotbalistický, napájecí...“

„Jak napájecí?“

„Tak podobně jako hospodskej, nabereš jakože vodu, dáš tomu druhýmu jakože napít – „

„ – takže prostě jde tak nějak pořád o napájení.“

„O napájení jde vždycky – a když už jsme u toho, ty se napájíš? Abys nebyl vysušenej jako sušenka...“

„Ale napájím, co bych se nanapájel, ve várnicích šťávy dost, a ty Vesmírňáci toho vycintají po podlaze, že by se z toho napilo stádo králíků, nejen já.“

„To se ví! A byl jsi ještě někde?“

„Ále, chtěl jsem na modernu, ale nevešel jsem se už do těch zapisovacích okýnek, tak jsem jen tajně poslouchal za dveřma a slyšel něco jako raz, dva, raz, dva, jedem, jedem, jedem – you´re hot and you´re cold, raz, dva, tři, čtyři, jedem, jedem, jedem. Takže nevím, kam dojeli, ale znělo to zajímavě, příště se tam rozhodně musím zapsat.“

„Fííha. Já si teda třeba skvěle zaskákal na jumpstylu, to ti je něco pro nás…“

„A já, já, to budeš čubrnět, protože já čubrněl taky, já ti čubrněl na standard i na latinu, na začátečníky i na pokročilý, a to tango, to tango, ty králíku, to ti bylo! Některý slečny měly až k ohlodání pěkný boty a bylo úžasný, jak pak všichni začínali plout po tom parketu a do pohybů se jim vkrádala ladnost…“

„Teda, Bobku, koukám, že tě to pěkně bere!“

„To teda, Bobe, bere. Ale přiznej se, že tebe to bere taky, ty workshopy, ne, že ne!“

„Bere, králíku, bere! A až to půjde, půjdu na další a půjdu na všechno. Třeba na takovej luskdance, o tom jsem slyšel úplný legendy. Vyhnu se asi jenom tomu podivnýmu vyrábění, protože povídali, že dělají jehlama jakési kuličky z ovčí srsti – a co kdyby je napadlo, že to jde i z králičí? A o lukostřelbě se snad ani nemusíme bavit.“

„Správně. Té se vyhneme vélikým obloukem.“

„Přesně tak. Koukám, že jsem tě přece jen snad něco naučil.“

„Tak Bobe, přece mě pořád nepodceňuj! Já si třeba pamatuju spoustu věcí – a třeba i spoustu věcí z večerní etiketové soutěže.“

„Fakticky? Tak co je to ta etiketa?“

„To je přece takový to na flašce.“

„Ehm..“

„Cha, dostal jsem tě! Nejsem přece žádný holý králíče, jasně, že vim, že není etiketa jako etiketa.“

„Tos´ mě uklidnil. A pamatuješ si ještě něco?“

„Jejej, aby ne! Můžu ti udělat přednášku na téma představování, oblékání, upravování, oslovování, telefonování, chování v restauraci a divadle, na rautu, na ulici, v tramvaji i doma a tak dále, a tak dále...“

(Bob jen třeští zraky)

„Co třeštíš zraky? Nevěříš mi? Hele, tak poslouchej, třeba žena má sedět na jedné třetině židle, na ulici jde nejváženější osoba uprostřed, když mi na rautu upadne řízek, kopnu ho pod stůl a když salát, zavolám Alíka, co tam někde běhá – nebo to slíznu sám – a v tramvaji mám pouštět sednout těhotné ženy, ale ne, když budu já těhotnej – přemejšlím, co by se dělo, kdyby byla plná tramvaj těhotnejch žen…“

„Přestaň, ty trumpeto, jde mi z tebe hlava kolem, až se mi uši zamotaly. Ty za a) nemůžeš být těhotnej, leda březí, a za b) nemůžeš být ani březí, jelikož nejseš TA Bobek. Mně se ale stejně zdá, že jsi to nějak pomotal.“

„To je fuk. Ale bylo to pěkný.“

„To ono je těch pěknejch věcí tady spousta, žejo, třeba slova na den a mše a snídaně a obědy a večeře a poledníčky a dokonalý přednášky a soutěže a vůbec všechno to hemžení, já už jsem z toho někdy uondanej. Takže jdeme co?“

„Spát.“

„Správně.“

„A to hned.“

„Správně.“

„Ty, Bobe?“

„Ano, Bobku?“

„Dobrou noc, Bobe.“

„Dobrou noc, Bobku.“

pro Večerníčkovy listy

 

Bob & Bobek