Vážený čtenáři,

toto jest výtah z palubního deníku madridského. Mám za to, že nyní, po měsíci, nastává čas jej uveřejnit. Jak za chvíli - pokud Tě tyto řádky neodradí - zjistíš, je veden v du-formě. Možná je tomu tak pro určitou autentičnost a možnost dívat se jinýma očima, možná měla autorka jen chuť udělat něco jinak, než obyčejně, možná je s ní něco v nepořádku (absence, popř. mírná deformace důležitého orgánu, ve většině případů uloženého v lebce). Tedy čti a ber to v potaz, stejně jako fakt, že - vzhledem k min. jedné výše uvedené možnosti - v palubním deníku možná nenalezneš zmínky o některé ze stěžejních událostí setkání.

Text bude v rámci možností doplněn zcela originálními a - vzhledem k autorčině letitému ignorování výtvarné výchovy - nenapodobitelnými kresbami.

Za jakýkoliv stav způsobený čímkoliv dále následujícím neručím.

 

 

 

8. 8. Hradec Králové

 

Shromaždiště se hemží známými tvářemi. Spolu s ostatními jsi vítána a vysílána, posléze usazena do autobusu. Sice není zelený, jak jsi doufala, ale nebudeš přece lpět na detailech, koneckonců, to ty neustále předhazuješ tchyni svého švagra, že lpí na nepodstatných detailech. A už se jede! Ještě než oblohu přetne dvojitá duha, neklamné to znamení…prostě znamení, máš v sobě řízek a půl. Osazenstvo autobusu se prozatím příliš neprojevuje. Doufáš, že týpek, co kolem tebe provlekl kytaru, ví, co s ní. Jíš, koukáš, povídáš a sdílíš sluchátka s milenou stejnojmennou spolusedící. Česká krajina ubíhá dozadu. Je to vlastně malý zázrak, jedeš, aniž by ses o to jakkoliv zapřičinila! Pomalu objevuješ prastaré moudro, že na záchod se chodí, když to jde, a ne, když se chce. V Praze nabíráte několik spolucestujících. Že jsou prapodivné mátohy s bílými kápěmi dominikáni a ne duchové, pochopíš až později. Noční ticho tě nutí znovu zamýšlet, co od téhle pouti čekáš. Dojdeš k závěru, že všechno, a v nepohodlné poloze se převážně neúspěšně pokoušíš o spánek.

 

 

9. 8. Annecy

 

Autobus projíždí nocí jako nůž máslem. Zdá se ti cena za WC přemrštěná? Budiž ti tedy dopřána prohlídka německého lesíka! A jede se dále, německá krajina ubíhá dozadu úplně stejně jako česká. Vůdce vašeho autobusu je príma. Známý páter je príma. Okolosedící jsou príma, jen ta kytara kdyby nebyla tak vzadu, achjo. Zničehonic přiletí citát: „Milostí Boží jste spaseni.“ Co se děje? Přišla ti snad SMS z Víra.cz? I kdeže, to jen přes uličku sedí „bohoušové“ a duchaplně se baví, až ti z toho jde občas hlava kolem. Obzvláště, když - inspirován za oknem se mihnuvším klášterem – jeden nejmenovaný zatouží založit vlastní řád. Petrány. S heslem „ora et ora“. Labora ať někdo jinej. A žebrat se bude! I je veselo, ač už svištíte zemí, v níž pojídat dolní končetiny tvých oblíbených živočichů se nestydí, pročež snažíš se konzumací dalších řízků potlačit vzrůstající obavy.

 

Je to tu! Zastavujete ve městě Annecy. Jistě, varovali tě, ovšem ty sis stále vedla svou: Chci do Madridu a Země Žabožroutů v cestě mě nezastaví! Tak to máš. Autobus tě vyplivne a kupodivu anglicky hovořící mladík tě směruje za kostel, do farní místnosti, k jídlu. Žádné dolní končetiny oblíbených tvorů nevidíš, vráska na čele se ti tedy vyrovná. A úměrně počtu potkaných přátel a snědených pochutin se vyrovnávají další. No ne, nakonec se ti tu ještě zalíbí! Je to docela dobře možné, protože to jezero…ach, to jezero! Křišťálově průzračné, hory se nad ním tyčí vysoko převysoko, jemný větřík čeří vlnky a ty si v nich hopkáš a máš švandu z pěny a je ti fuk, že sluníčko nesvítí a fronta na záchod a převlékání zdá se být nekonečnou, vystojíš si ji, podebatuješ o možnostech, jež by skýtalo vlastnictví tchoře, přežiješ i zákeřný samoomývací vynález a šup placáka do čistoty a modrava! Ouha, je to jakési mělké, tak až za bójky, to je balada! Z vody se hrabeš už s přesvědčením, že tu zůstaneš a nějaký moře a nějakej Madrid, co tam? Tady mají JEZERO! A taky promenádu. A tuny kytiček. A kanál a v něm domeček s věží, co bys tam hned šla bydlet. A hrad. A katedrálu. A Františka Saleskýho na každým kroku. A Čecha na každým kroku, takže francouzské brebentění skoro neslyšíš. A…ach, nebe! A ty ach, mraky na ach, nebi!

V předsíni kostela prožiješ mši. A po nočním blbnutí na hřišti, kdy poznáš, že tu mají některé velice nebezpečné a endorfiny až přehnaně vyplavující instrumenty, a po krátkém váhání se necháš znovu spolknout autobusem. Ne, tady ne. Poněkud si upravuješ názor na Zemi Žabožroutů, ale táhne tě to dál. Dál, dál, tmou a světlem, nocí, ránem, filmem, okolním pochrupáváním, převalováním, hádáním řidičů, tichými modlitbami a úžasem, jak Pán překonává i představy, které nemáš…

 

CONTINUACIÓN PRÓXIMAMENTE... :-)