Včera tomu byly dva měsíce - a tak vkládám další kousek palubního deníku :-)

 

13. 8. Barcelona – den spadlé čelisti

 

 

S probuzením do nového dne jsi nucena konstatovat pozoruhodnou agresivitu španělských komárů. I vypučí ti vbrzku nové koleno.

 

A tak se s nafasovanými jídelními balíčky, nadšeným úsměvem a třemi koleny vydáváš na cestu autobusem do Barcelony. Během jízdy stihneš pokecat, posnídat, pospat si i pozorovat – obzvlášť tě zaujme nevídaný, šuplíkovitě řešený skalní hřbitov (byl-li to hřbitov). Ani se nenaděješ a už se proplétáte ulicemi Barcelony – dlouho. Když projedete potřetí po jednom a tom samém mostě a páni řidiči projeví svou omezenou slovní zásobu – skládající se převážně z oslovování neplodného hovězího samce – podaří se vám k všeobecné radosti zaparkovat, zaregistrovat upozornění, že se večer sejdete opět zde – a zamířit širokou ulicí směrem…počkat, kam že to vlastně jdete? Rovně podél výstavy nejrozmanitějších autobusů, obloukem kolem místních, vybíhajících z obchodů a prohlížejících si vás coby exotickou zvěř, doprava za hlučnou skupinou v modrých kloboucích a s italskou vlajkou a dalšími skupinami s různými klobouky a různými vlajkami… A už jste v proudu davu. Tví spolubusáci rozvinují národní vlajku, k níž však nemají tyč. Musí se nést ve dvou. Rychle jednomu vlajkonoši vsugeruješ pocit umdlévající ruky a celá šťastná chňapeš po vlajce, abys předstírala, že ji neseš, zatímco se jí spíše chytáš jako onen pověstný tonoucí stébla. Jaké bezpečí se skrývá v národních barvách uprostřed toho internacionálního koktejlu! Když se pak trochu rozkoukáš, osmělíš se zdravit a trochu i mávat, ale točí se ti hlava, opájí tě všichni ti lidé a příběhy, co se za nimi táhnou, všechno, čím jsou a čím žijí, a co jen Bůh zná, co jen Bůh ví…stejně jako jen On ví to, proč z první veliké mezinárodní mše vůbec nic nemáš a proč jen sedíš/stojíš/klečíš mezi rozpáleným nebem a rozpálenou zemí a je ti prázdno a prazvláštně. Než si rozmyslíš, zda-li omdlíš či ne, mše končí a vše se nese pryč. A tak se necháš taky unášet. Ještě před východem ti kdosi italsky hovořící vecpe do tlap foťák – a kousek před tebou se nahromadí kupka opálených okloboukovaných smíšků. Cvakáš tedy o sto sedm, ale co vteřinu do záběru skáče dalších deset dvacet opozdilců či nadšených kolemjdoucích, vracíš tedy s úlevou foťák bohatší o dobrých pětadvacet snímků a doufáš, že alespoň jeden se povedl bez letícího těla, půlky hlavy či podobného nežádoucího úkazu

 

U bran se potom posbíráte s několika dalšími  Čechy a najdete si klidné, stinné a Italů prosté – tedy i tiché - místečko k poobědvání – ano, přesně k onomu památnému poobědvání, kdy hrdinný Pepa neohroženě vypije gazpáčo a vyslouží si tím nehynoucí obdiv, čest a slávu až dokud na to nezapomenete. :-) Po rozhodnutí ignorovat dopravní prostředky a nechat dolní končetiny ochutnat barcelonský prach se vydáte dlouhou zelenou třídou. Tlacháte, na přechodech odpočítáváte, na lavičkách odpočíváte, pravidelně se výhružným tónem přátelsky upozorňujete „Máš žízeň!!!“ a pokoušíte se přijít na to, co by se stalo, kdybyste Vendu  - který se zarytě vzpouzí a tvrdí, že by ho nikdo nechtěl, protože neumí vařit - postavili pod nápis VENDA – u něhož je vydedukováno, že znamená „na prodej“. A odoláváte i dalším pokušením – zajít v obchoďáku nejen na záchod, ale i do kina, koupit na bleším trhu nejen šátky, ale i gauč, u hydrantu si napustit nejen vodu, ale vlézt pod ten kohoutek komplet…až konečně dospějete k cíli – chrámu Sagrada Familia. Úžasnějšímu, než na jakékoliv fotce, obrostlému lešením a jeřáby, obleženému mladými. Vyrazíte hledat konec fronty na vstup – za roh a za další a ještě za jeden, pěkně si chrám obhlédnete kolem dokola. Pět minut stání ve frontě ti ale bohatě postačí, přidružíš se tedy k jiné skupince - čítající kupříkladu vtipného dominikána bratra Hyacinta a jeho sestru - dvojče, zelenokraťasatého fotografa či pár, jehož polovině jsi ráno půjčila čepici -a už hezky metrem si svištíš prohlédnout jinou katedrálu. Tam ke své nesmírné radosti objevíš kapli svaté jmenovkyně, držící navíc stuhu v oblíbené barvě, toť přec znamení! :-) Taktéž se ti povede ztratit většinu skupinky, užasnout nad obřími bublinami, sledovat policejní honičku, ztracené znovu najít, oddělit se od nich definitivně a potkat na jakémsi náměstí jakési salesiány, kteří chtějí mermomocí měnit jízdenku na metro. Po chvíli podezírání z nekalých úmyslů z tvé strany a přemlouvání a dušování se o úmyslech jedině počestných ze strany jejich jsou lístky směněny a vaše nyní již pouze čtyři členy čítající uskupení se křivolakými uličkami, přes všemožné Plazy (nikoliv hady, alébrž španělské rynky :-) a metrem, v němž  se to hemží a zdraví a huláká, dostane k úpatí kopce, na němž se rozkládá kýžený Park Güel. Stoupáte po svých, lapáte po dechu, stopnete si jezdící schody, pak zas chvíli po svých, lapat, schody. Nahoře tě kdovíproč - snad ze všeho toho nabírání výšky - napadne ošmatlávat opuncii. Trn v palci tě svrbí ještě dva dny. Cesty se rozbíhají, ale vy se vyškrábete na vyhlídku, na níž si vesele vlaje česká vlajka. Výhled bere dech, mraky stromy, domy, mraky a mrakodrapy a mraky a Sagrada a moře a lodě a mraky a něčí hlava, aha, kdosi si stoupl před tebe a chce vyfotit, proč ne, jen když pak zmizí a nechá tě zase kochat, dokud se zase nepořítíte dál. Dál, za Gaudím, za jeho duší v mozaikách a kamenné promenádě a sloupové síni á la Moria a perníkovou chaloupkou a perníkovou chaloupkou s věží.  Další z míst, kde by ti nevadilo zůstat. Leč nestane se tak, nezastavujete, máte zpoždění, a tak znovu nastartujete pěškobus, debatíte o jídle, kličkujete zástupem, v němž zcela nechtěně vyděsíš nebohou nicnetušící Italku plyšovou myší, a vracíte se pomalu, ale jistě k Sagradě Familii.

 

Sagrada Familia! Prostor, který se nevejde do slov, jako se nevejde do očí, kterých by sis přála mít miliony, aby všechny mohly vnímat tu krásu krás, v tichosti, v nevýslovnosti. Jak jindy slovy žiješ, tak tady vyšumí někam do výšin, a ty nejsi schopna řeči ani myšlenky, jakoby všechno, celé tvé bytí, uteklo a rozlétlo se a tančilo mezi paprsky a sloupy, a jen tělo dýchalo a setrvačností obcházelo dokola, aby se ono všechno mělo zase kam vrátit. Všechno…všechno…celá ta duhová, jásavá píseň v kameni, rozkvetlá lidská touha po Boží lásce, ohromující hmatatelno v neskutečnu… Jen dál v úžasu plyneš a procházíš a jediné, po čem toužíš, je moci být malým, nejmenším kamínkem v té stavbě Boží slávy. Jen na chvíli usedneš, abys přece jen přivolala slova, ale úžas tě žene znovu a dál a výš, vnímat krásu v křivkách, barvách a odrazech, lámat se s oblouky, prorážet hranami, tyčit se se sloupy, šplhat s římsami, točit se ve stupních schodů, a zalykat se závratí. A prosíš a modlíš se a žadoníš, ať všechna kamenná srdce mohou být jednou Boží radostí přestavěna v takovou nádheru…

 

Toužíš zůstat – a jsi vyhnána. Dveře poseté slovy modliteb se za tebou zavřou. Malý kousíček tebe tu zůstává navždy – a všechnu krásu si odnášíš s sebou. Potřebuješ jen ještě střípek ticha, aby se uvelebila v duši. Teprve potom můžeš jít. Můžeš se bavit, jíst, vracet se k autobusu noční Barcelonou, házet si míčkem, čekat, vyprávět a nedokončit příběh o hloupé žábě, poslouchat vzájemné obviňování řidičů z vypití nafty. A když se láme den, než upadneš do snění o vznášení, kameni a slovech, šťastná a unavená děkuješ Gaudímu a Bohu. A znovu se rozhoduješ i nadále čekat všechno.