Tak je to po roce zase tady. Zapalujete první svíčku na adventním věnci a svatosvatě si umiňujete, jak to letos teda prožijete a ne, že ne! Nebudete se honit a na příchod Krista se připravíte, má přece narozeniny jen jednou za rok, tak ať to stojí za to, fakt do toho půjdete!

 

Ale když vám v půlce druhého týdne adventního píše kamarád s přáním, abyste prožili pěkný advent, že jemu to pod tíhou povinností moc nejde – a vy mu na to nemáte, co říct, dojde vám, že jste v tom zase až po uši. Honíte se! Nebo vás něco honí! Rodiče, škola, práce, zájmy, blízcí… povinnosti – třeba i příjemné.

 

Běháte a můžete si nohy ušoupat „aby se to všechno stihlo“. A to „všechno“ se jako naschvál valí silou laviny. Občas si vyšetříte vteřinku na střelňačku typu „Pane, dej, ať stihnu tohle, protože jinak pak nestihnu tamto…“, ale z té vás nejspíš vytrhne mobil, že už máte být zase támhle. Ó, hrůzo! Na to jste úplně zapomněli! A cukroví je potřeba napéct ještě aspoň šestnáct druhů! A ta vrstva prachu na skříni musí pryč! A pavouci musí pryč i s pavučinami! A kdyby tak šlo místo chození lítat, to by se možná dalo i něco stihnout…a blíží se zápočťák. Nebo pololetí. A seminárky/referáty/bakalářku/diplomku za vás nikdo nenapíše! A koncerty neodehraje ani neodzpívá. A vystoupení neodtančí. A s farní akcí nepomůže. A poštu nevyzvedne a kytky nezaleje a projekt nevymyslí a jídlo neuvaří a dárky nenakoupí a kapra nemajzne a problém nevyřeší…

 

Večer už jen z posledních sil konstatujete „To jsem to, Pane Bože, zase dneska vymňouk, to jsem to neprožil.“ A zase si svatosvatě umiňujete…

 

A tak se honění prostřídá s konstatováním a umiňováním, čtyři týdny utečou jako nic a bum! Štědrý den je tu, advent je minulostí a vaše připravenost – nulová. 

 

Jdete k jesličkám a říkáte si „Tak, Pane, tys přišel a já vim proč…a co ti nesu? To jsem to zase zpackal.“ Tak víte co? Zabalte to. Tím nemyslím, abyste se na všechno vykašlali, to ani nápad. Zabalte prostě to, co máte, sbalte celý ten advent se vším umiňováním, konstatováním a nekonečným honěním do jednoho velikého rance – a k těm jeslím ho položte.

 

„Podívej se, Ježíši, tohle je můj adventní ranec. Je v něm úplně všechno, noci, co jsem probděl nad slovíčkama, hodiny a hodiny vaření, pečení a smejčení, mezi tím rozsypaný nějaký ty růžencový korálky, co jsem stihl v šalině, je tam všechno, co jsem zblbnul, zkonil a zvoral, i ta paní, co jsem jí vynadal v obchodě – a v koutě se tam možná krčí i půlka rorátů, pak už jsem zas musel jít makat, vždyť víš. Je to tam zkrátka všechno. Ode mě pro Tebe. Víc toho nemám. Měl jsem měsíc na přípravu, neumím si ani představit, co za měsíc všechno stihneš Ty…a teď jdu jenom s tímhle. Takže…prostě tak. Dávám Ti to.“

 

A možná pak uslyšíte: „Poslyš, Péťo/Maruško/Terezko/Honzíku…vždyť já jsem taky člověk. A vím, jaké to je, nést tíhu. Tvůj ranec je můj ranec. Beru ho. A teď pojď slavit – a vidíš, taky pro tebe něco mám.“ A vytáhne ranec nefalšované Radosti (lepší, než od Mattela) a opravdického Pokoje (přesně takového, jaký sis vždycky přál), s láskyplně zavázanou mašlí… „Mám přece narozeniny jen jednou za rok…tak ať to stojí za to! Jdeš do toho se mnou?“