Po příjezdu ze Žďáru jsem si v rámci vzpomínání na Madrid a z nezřízené touhy provádět něco nevšedního ustlala na balkoně. Krása nesmírná! Kolkolem pětipatrové prázdno, padající hvězdy a stoupající letadla, nejistota vanoucí mezerami zábradlíčka, crčení a ševelení nočních aktivit rostlinstva a zvířectva…a ten spánek! Je až neuvěřitelné, co tam přijde za sny…zvlášť k ránu, v tom bláznivém stavu mezi spánkem a bděním, kdy už cvrčci balí fidlátka a končí šichtu a ptáci teprve zívají, řadí si noty a ladí … tak si spím a nespím a hlavou mi táhnou myšlenky a podmyšlenky a sekretářky podmyšlenek a vzpomínky, uklízečky v kancelářích myšlenek, a kuchařky z myšlenkových kantýn vaří tu lahodné, tu naprosto šílené představy, a svědomí jako toaletLady myšlenkových záchodů kontroluje čistotu myšlenkových záchodových mis…ou, to už jsou dost nejistý metaforový vody :))) Občas se ukáže i nějaká ta nadmyšlenka, takový ten myšlenkový boss, zářivá Heuréka, krásná a vymydlená, s hedvábnou kravatou blýskající se genialitou, skvělá a nedostižná, téměř s podezřením na Ducha Svatého, ale většinou jen proběhne na cestě někam výš, možná v honbě za jinou, lepší hlavou…ale když už uvízne v tenatech toho bláznivého podniku, kterému pro nedostatek lepších označení říkám mozek, zastaví se a chtěla by všechen ten zmatek organizovat…většinou se zamotá do té rozespalé podnikové sítě a z nadmyšlenkové Heuréky se stane kancelářskou myší, ani ne myšlenkou, spíš jen jakousi šedavou ozvěnou, kterou nikdo nevyloví z hluboké díry kdesi v nekonečných hlubinách a neproniknutelných a neprozkoumatelných zákoutích… A že po Žďáru takové nadmyšlenky chodí! Courají se se zpožděním tu z přednášky, tu ze mše, tu z rozhovoru s někým blízkým…ale v mém polobdění-polosnění jsou zameteny někam hluboko – jak je hledat?

 

Jak poznat v kompotu to pravé ovoce Ducha? A jak to ovoce vůbec pozřít? Zvlášť, když byl člověk jako malý poznamenán ekzémem, pročež mu bylo ovoce na dlouhou dobu zapovězeno a on se ho už vůbec nenaučil jíst, ba dokonce si k němu vypěstoval takřka nepřekonatelný odpor?

 

Kdepak. Kdepak nadmyšlenky. Ty se vynoří...až… Bůh ví. Ale zatím… 

 

…ze snění cinká zvonek a poletuje obsluha - žádné nemakačenky, žádné BARbie, ale pestroBARevná přehlídka lidí různých, avšak nadšených – a především se rojí vidiny velikých davů – legrační, s nadšenými obličeji, tu frontu, co vede až na Zelenou horu, nejspíš přehlíží -  ano, ty vidiny stojí za barem a dožadují se lahůdek. Cink! Dva croissanty, tři koláče, a…medovník. Tak medovník? Ale beze všeho! Beze všeho? Bez lopatky? Ne, bez lopatky NE! Beze všeho kromě bez lopatky! Pomoc, jakýsi ničemník mi vzal moji milovanou dortlopatku, co mám dělat? Ale což, poradím si, naberu dort kleštěmi…ouha, kleště drží Martinka, v každé ruce jedny, odmítá vydat mi byť jediné, žongluje s koblihami a ořechovými rohlíčky a třetí rukou je ještě stíhá čárkovat…dobrá, vezmu nůž, ne na Martinku, ale na onen davy žádaný a davy milovaný medovník… Kdepak, nůž třímá snový bratr vyhazovač Hyacint a brebentí něco o tom, že nedočkavci před vchodem jsou přespříliš neodbytní a zmrzlinářka má mražené želvy a on že má narozeniny a pak je tu ten meloun…  Já snad ten medovník nevydám, zoufale se chytám za hlavu a ejhle! Lopatka vězí za uchem, tahám ji ven, začíná to vypadat slibně, vidiny si zatím stouply do té správné fronty a naporoučely si Kofolu, dostaly ovšem místo ní Koalu, přece jen došlo na slova režie a je tu medvěd, dav vidin Koalu hladí a neprotestují proti zpomalenému přísunu medovníku. Tak ještě pěkně lopatku umýt, tu je voda, pěkně stékající ze zelinkavé hadice, ovšem co to? Vodička mění směr a rozstříkne se do výšin a cáká a skrápí hrnky,talířky,hlavy - a davy se rozjaří a tleskají a volají „Opakovat“ a odpovědní se řítí vypínat vodu a méně odpovědní, zato vědoucí, oč kráčí, krotí hadici, kuš, ty potvoro zlořádná, na místo! A hadice poslouchá a voda zase pokojně stéká do dřezu a já si můžu umýt lopatku. A když je lopatka umyta, konečně můžu řádně plnit rozkazy stran medovníku. „11 medovníků“ hlásí pokladna. „3 medovníky a 2 medovníky a 1 medovník, to je dohromady 5 medovníků do čajovny,“ to zas brouká bílá vidina bratra Klimenta, dominikána s legrační bradkou. Nabírám medovníky o sto sedm, pro medovník nevidím, neslyším, nabírám, nestíhám, talířek, ubrousek, medovník, překlopit, lžičku, vydat, oblíznout prsty, udělat čárku. Jen dál, jen dál, vidiny se spokojeně cpou, spokojeně vyblizují talířky a spokojeně mručí blahem, stan se plní jejich spokojeností, vzduch houstne do nedýchatelna, medovníková horečka se blíží k vrcholu. A když už hrozí, že nastane výbuch a z celého snového stanu se stane jen rozplizlé bahýnko medovníkových drobků s kusy nadláblých vidin a odtékajícím pramínkem rudé malinovky, tu zčistajasna… medovník dojde. Ach, to blaho pro mě, ach, ta hrůza pro žaludky vidinných hostů! A co víc – z nevole a reptání vidin zvedá se veliký vítr a – běda! – odklápí víčka plechovek se sypaným čajem a odnáší to vzácné voňavé zboží otevřeným dýchacím otvorem alias zadním východem do dalekých dálav, snad někam, kde spustí čajový déšť a svlaží cizince snědé pleti, kteří budou obracet oči k nebi, překvapením otvírat pusu a polykat citronové maté a čaj Bara-Bara a nikdy se nedozvědí, co za tímto zázrakem stojí…

A aby neštěstí nebylo málo, drahé skleněné frenchpressy, ty džbány na pět šálků lahodné fairtrade pochoutky, ty nádoby slasti a pro mnohé jediné zdroje záchrany před spánkem, padají z rukou vyděšené obsluhy a tříští se v tisíc křišťálových slziček a jsou drceny pod nohama černozástěratých obsluhujících. K dovršení vší té zkázy se Kofola nepohodne s pípařem a vypění nebývale, kypí, bublá a klokotá a pěny přibývá, pomocníci střelhbitě podávají stohy kelímků, ba dokonce vylévají již připravené kvalitní pomerančové džusy Granini, které tím pádem také dochází, avšak pěna se valí dál a kupí se a bublinkuje a šumí a praská, snový pípař Inženýr už v ní zmizel, ani titul mu nepomohl, už mu čouhá jen vršek hlavy s vyholeným nápisem BAR, kdepak, už ani ten ne, pěna se nad ním zavřela a  roste v kopce pěny, hory pěny, Mount Everest pěny a pěna se valí ze stanu ven jako kaše z hrnečku…

…vypadá to na konec Baru Barbar…když vtom náhle přibíhá bratr Ludvík, úsměv ho předchází a hábit za ním vlaje, i růženec za ním vlaje, jednou rukou si chytá klobouk, aby za ním také nevlál, a huláká, ať se držíme, že se za nás běží pomodlit a potvrdit na poradě, jak jsme nejlepší…a v mžiku zase mizí ze scény za bariérou růžových toalet Jenny. Jeho modlitby jsou nejspíše velmi intenzivní, neboť k masivu pěny, která již pohltila téměř celý snový stan se snovými hosty, kráčí rázným krokem hrdinové nevšední noci, Král Miroslav s věrným Kašparem Václavem a Šašinkou Jaromírem po boku - a již se neohroženě staví proti pěně – nejprve zadrží její kypící přívaly vysokým valem Múčky, poté se proderou k baru, po prázdném sudu vyšplhají k vyvěšenému menu a chrabře škrtají Kofolu z nabídky. Jakmile tak učiní, pěna se zázrakem ztrácí, až je s posledním prsknutím ta tam. Král s Kašparem jásají, Šašinka z čirého veselí metá na sudu kozelce, ovšem zrádný sud od Kofoly nechce nechat porážku nepomstěnu a splaší se, poskakuje sem a tam v divokém tanci a hrdinové jsou, zdá se, odsouzeni k záhubě pod jeho dnem. Leč tu přispěchá na pomoc Liduška Malá a malá Liduška od Seidlů, sud společnými silami zkrotí, a zachránce zachrání. Snoví hosté se pomaličku noří z hor pěny, oklepávají se, jásají a velebí chrabré hrdiny a potom spojenými silami nakládají hory pěny na Tatrovku, kterou kdosi nakreslil na stůl, a odvezou je do nedalekého výběhu roztomilých králíčků coby podporu; co zbyde, vytřou ubrousky, pro které sice zmožený, leč ochotný vedoucí směny doběhne do skladu a už napodruhé přinese ty správné, tedy ty bílé a bez kytiček. Vše se v dobré obrací, s písní na rtech napochodují vidiny Moraváků, započne se velkolepý a radostný rej, hraje se a zpívá, tančí, křepčí, slaví, Kofola se znova točí, okolojdoucí fekální vůz omylem přiveze novou várku medovníku, ba dokonce i Sachrův dort, já mám svou lopatku, bratr Hyacint rozesmátý meloun a sestra Vojtěcha radost z utěšeně narůstající tržby - a vše završuje epická polštářová bitva v prostoru čajovny, polštáře létají do rytmu písně Co jste hasiči, kdo netančí, nepopíjí, nenacpává se nebo nemlátí polštářem bližního svého, čte si Katolický týdeník, maluje na stůl eposy obrázkovým písmem - obsahu přibližně tohoto:

 

To bylo ve Žďáru,

Tam v Barbaru

Tam dostal jsi,

Co sis jen přál

Medovník, Kofolu,

Novou páru

Když sis jen frontu vystál

 

- případně rozmile rozpráví s přítomnými osobami zasvěcenými…králíčci pořádají pěnovou párty…a Barbar neboli maskovaný Karel se na svém vyvýšeném místě potutelně směje pod fousy se zbytky pěny…cink!…to byl zvonek na obsluhu? Dalších pět medovníků? Ale beze všeho!