Žabinec

OTECKO in TESCO

„Ze života notorického humoristy“

Polknul první doušek vedra.

Prásknul dveřmi.

Rádio vykřikovalo, jak nemají být děti ani psi zapomínáni ve vozech. Inu, dcera i manželka snad vydrží. Žízen je věčná a se slunce západem nevyhasne, kdepak. Jen toho auta kdyby nebylo… Inu, vynálezci Birellu čest a slávu nehynoucí!

Šumění šinutí, asfalt, rohož, Brano otvírá samo. Kroky ve chvíli horlivě kraulovaly světem kachliček, stínem regálů.

Mávnutím ruky odbyl nabízený koš.

Netřeba souřadnic, vytoužené dřepělo v chládku, jenjen zvonit zvoucí lahodou. Setřel pot svůj rosným potem štíhlého skla. Vydrž! Jantar mnohoslibně oplatil lišácké pomrknutí a už se nesli platbě vstříc.

Zdvořilost a logický argument uvolňují cestu i napětí, chraptivý smích barví vzduch. Pravda vymáchána v nonsensu, obalena humorem, otlučena o hlavu nemotorizovaných pohanů. Smějíc se, netuší pokladní dáma, že ocitla se náhle na opačné straně barikády, ve frontě těch, jichž účet bude sloužiti pobavení nakupujícího. Hurikán diskuze o obsahu alkoholu a jeho závislosti na platnosti potravinových poukazů zčeří nebohé oběti mozkové závity až k chytání se stébla, volání o pomoc zkušenějších plavců bouřlivými vodami manýrů zákazníků. Původce hurikánu, povznesen nad malichernosti, sprškou nepochopení, tichého zlořečení a opovržlivých pohledů zcela nedotčen, přijímá navrácené.

Míří ke světlu. Brzy vymění chlad a smích za lesk a pot a tetelení venkovní. Však ubohá postava ještě cestu mu zkříží. Košík se blíží, kostnatý spár jej svírá, chvěje se. Vstřícností zářící, nabízí nebohé politováníhodné veškerý obsah útrob peněženky. Paní vlhnou oči, hloubky dáví jmění. Štědrost bezpříkladná?

Než se poslední vločky údivu i smíchu usadí, mizí dárce v dálavách...

„COS TAM DĚLAL TAK DLOUHO???“

„Ale… víšco… sem řek u pokladny, že když v nealko pivu není alkohol, tak by mi ho měla dát na stravenky a tak jsem ji, chuděru, zmát, že si musela radši zavolat kolegyni, no, nakonec to neprošlo, ale dostal sem kačku zpátky a jak tam stojí ta chuděra s košíčkem na vopuštěný zvěřátka, tak jí říkám, že jí dám všechno, co mi zbylo, ta málem uďála kotrmelec, tak sem jí tam vysypal tu korunu, povídam, aspoň symbolicky… jako ta vdova… jo a ještě sem předběhnul takový dva ochlasty s dvěma bednama Radegasta, ukázal jsem flašku nealka a řikám – pardon, kojím!“

„Když pustíte otecka

do Tesca,

vznikne z toho parádní

groteska."

;)