KNIHOVNICE BOHNICE DEJVICE

 

Lidé drazí, rozmilí, drahá děťátka, tvorstvo všeckno…

Tož se nám dny kutálí ku soudnému dni a v Praze je to i vidět… Šaliny jezdí, ovšem zásadně později, než potřebujete, nebo brzo, takže je nedohoníte, to aby bylo na co hudrat, listíčko padá a tleje po ulicích, aby bylo na co si stěžovat, do práce se vybíhá do tmy a s tmou se zase opouští, aby bylo na co brblat, kapánek přituhlo a domorodé obyvatelstvo honem vytahuje kožichy a naskladňuje vánoční kolekce a mrmle a remcá, co to dá. A vždycky se něco najde, co reptání popohání.  Jsem tím až trochu zvráceně fascinována a mám sto chutí vytvořit nějaký atlas pražských stěžovánek. Možná na to dojde časem, jestli mi nedojde síla je všechny přežít a nestrhne mě proud. To jen tak na okraj, aby vás ten váš humor přešel a nemysleli si, jak je v Praze… rýmovačně.  :) A ze všeckých těch pražtěností se hlásí Žába, že ještě zatím víceméně žije a plave proti proudu a konečně ukradla chvilku usednout a naklapat avizované „proč a zač a nač“ vlastně ten pražský vzduch dýchá. Inu, to bylo tak… (ne, nebude to pohádka, vážně ne, ovládnu se, slibuju! :))

Poohlížíte-li se po téměř dvouletém sabotážním snažení ve vesmírném týmu po nějaké „normální“ činnosti, nejlépe třeba v oboru, kterýžto jste vystudovali a kterýžto toužíte vykonávat odevždy a navždy, atd., naskytnou se vám zajímavé výhledy. To se stokrát modlíte „Aj, Bože milý, jdu do všeho, někam mě pošli, je mi to fakt fuk, však jsou lidé a knížky všude…ale víš, ta Praha, to třeba ani né, tam už jsme to zkoušeli a to tak vypadalo, že to ani nechceš a já to asi nechcu taky, takže což takhle knihovna na zámku támhle nebo Olomouc, to by bylo pěkný…hmmm?“ - až po stoprvní zmerčíte volné místo na dětském oddělení – v Bohnicích. I napadne vás, že jít z Vesmíru rovnou do Bohnic, to by mohlo být přesně ono, to by byl humor jak noha! A tak nad tím ani moc nepřemýšlíte, zašlete životaspis a když je ticho po pěšině, zapomenete na to. Ale Bohnice nezapomenou – a následuje výlet na pohovor či spíše milé popovídání s pokusem odradit vás platem nepřímé úměry k pracovní době, páchnoucími bezdomovci a korporativním systémem. Kupodivu neodradí, protože jste ještě tak zblblí z vesmírných podmínek, že osmihodinová pracovní doba vám připadá jako vtípek. Nu což, proč to neříci, líbilo se mi tam. Prostory, kde by se dal pořádat ples, možnost „vyřádit se“ na besedách s dětmi, hudební oddělení s piánem… jo a sem by se hodila ta palma, co doma překáží… napadalo mě kdeco. Paní pohovoristka se zmínila o tom, že když mě nevezme, předá můj spisek dál, že po nováčcích touží na více pobočkách, ale já už si pomalu malovala cedulku a okoukávala kolegy. A své protipražské argumenty utloukala tím, že to je v centru jménem Krakov, což by se i vzhledem k SDM hodilo. Chi. Tož do Božích plánů se to asi už tolik nehodilo, jelikož a protože se zčistajasna ozvala ouplně jiná paní, že Bohnice nikoliv, ale Dejvice by stály o mou přítomnost a přezkoumání, zda nejsu vyšinutý psychopat či něco podobně milého. A tak mě čekal další výlet s cílem matička Praha, tentokráte poněkud přetopený nadstandardním létem. K budově Národní technické knihovny se tak dopotácelo cosi, co spíše připomínalo vařenou šunku a nechávalo za sebou slimáčí stezičku potu. A černá bašta vědění tomu připadalo jako fata morgána. A zopáklo to odrazovací pohovor. A bylo to celé paf ze vší té betonové šedi a podivnosti a propojenosti a velikosti a všeho moooooooc… kdyby to večer nebylo vykoupáno v rybníce, asi by to zkolabovalo a rozteklo se a nemohlo klapat tyto řádky. Ovšem když se už ne „to“, ale zase Žába, oklepalo-la, rezolutně prohlásila, že sem rozhodně ne. Naprosto nevyhovující. Odrazující. Přehnané. Imposibile, všechno špatně, moc velký, moc lidnatý, moc všecko, chtěla jsem něco malýho a klidnýho, ne 800 lidí denně, němožno, bez šance, tohle fakt ne, ani omylem, to by mě kleplo, ale cajk, proč by TAM chtěli zrovna MĚ, hurá hledat dál, tuhle a támhle…

Hm. Jasně. Kdo tu zapomněl, jaký je Bůh humorista?

Telefon: „Dobrý den, rádi bychom vám nabídli to místo v Dejvicích…“

Žába: POLK!

Telefon: „Prosím?“

Žába: „Tak já vám dám do pondělí vědět.“

Proč to natahovat, po velmi zajímavém víkendu, stráveném na modlitbách a bdění… no dobře, tak stráveném na drahém mi Račíně s drahými mi osobami cpaním se, spaním, procházením, řvaním na ozvěnu, hleděním do hlubin leknínového jezírka, čtením Čtyřlístku, pošťuchováním s plácačkami na mouchy i bez nich a podobnými nostalgickými výlevy… takže jasně, po modlitbách, bdění a s mozkovými zápasy ve volném stylu – jsem uskutečnila kývnutí na výzvu a s andělem strážným v pohotovosti se pustila do psaní životní kapitoly s nadpisem Knihovnice – Dejvice.

A je to – extrémní. Jako všechno, na co se kejvne a co začíná a co zahrnuje lidi. Extrémní život. Extrémní Praha. Extrémní knihovničení. Však přijďte a uzříte! Budova NTK, pobočka MKP, zaregistruje vás DKŽ (Dejvická Knihovnice Žába) a budete úplně ESČ (Extrémně Spokojení Čtenáři).

A jestli nepřijdete, čeká vás napříště podrobná zpráva o tom, co všechno takové dejvické knihovnicování zahrnuje a obnáší. (Ano, byla to výhrůžka! :))