Lidé drazí, rozmilí…

Neskutečné věci pražtěné! Až z toho člověk básnit začne!

 

Jak jednou kejvnete,

Tak už se vezete

Jak malé škvrně

Na Boží vlně!

A je-li to ve čtvrtek,

Kejvne za vás podpatek

 

Ale prozaicky a popořádku. Tož si tak skončím v práci a štráduju si to směr domů, když vtom náhle…divný pocit v botě. Ajta krajta, podpatek mě opouští! Od Podbaby pádí mračna, fučí tak, že ani supergel pražácké účesy nezachrání a břicho tomu kvilu větru a nářkům nad očekávanými výdaji na kadeřníka odpovídá vlastní prázdnou ozvěnou. Co udělá logik? Chi, zajisté! Břicho ošidím nafoukanou koblihou a just se půjdu ještě někde toulat, schválně, kdy ta věc odpadne! Takže šupito presto přes Nový svět, dejme tomu okusit kočičích hlav! V těchhle uličkách by chtěl bydlet každý! Láska na první pochod! Připomeňte mi, že vás sem chci vzít! Rozměrově je to tu sice takové luxusně hobití, ale až ten podpatek bude pryč, možná bych těmi dvířky vlezla a už nevylezla, protože tohle je prostě balada čistokrevná! Jenže on ten vykuk pořád drží, tož vymetu snad jedinou uličku při hře neprojitou, jakožto i tu přeprojitou, zavzpomínám si a nostalgicky se donesu až ke kostelu s Jezulátkem čili Bambinem di Praha. Hm. Ta věc spodnobotní, zákeřná, neopustila místo ani hrůzou ze všech těch turistů, co jsou unešení ze šatiček natolik, až hýkají smíchy. Nebo pubertou? Má trpělivost je u konce, navíc začíná něco padat a podpatek to není. Endung a šlus, jedu na Anděla, třeba tam konečně toho anděla uvidím, a když ne, vymetu nějaký ten sekáč a nazdar hodiny, trhni si, podpatku, čím si podpatky trhají!

Ovšem jak tak číhám na šalinu, zjeví se modrobundatá osůbka s bílou holí. Hm. Nepotřebuje… ne, tak ne, klídek, ptá se kohosi, kudy k voršilkám, ten jí to vysvětluje a pomáhá nastoupit do dvaadvacítky. A hup, moje botky jsou tam najednou taky. Počkat, kam se hrnu? To jede dopryč, tam nechci! Vteřinou se mnou cloumou cvaklé myšlenkové pochody a hádání osobností. Jasně, že vyhrává klasicky ta vyděšenější, ta, co se lidí bojí, chce vycouvat, jenže milý podpatek se vzpříčí, vzepře a šlus, dveře se zavřou a ta akčnější jásá a zrádce podpatkovitá jí k tomu povrzává. Prej „Když už tě sem donesl, jedem! Máš to pod kramflekem, tak se vodvaž z tkaniček! Lady bude třeba taky možná potřebovat vystoupit… a objevíš nový kostel a do sekáče stejně nepotřebuješ, ještě tam máš na přešití šaty od minula.“ Pch. Jistěže, proč se nenechat zmanipulovat? A odkdy Duch Svatý mluví skrz boty? Jedem a most a ha, Zlatá kaplička na pravoboku, vzhůru ven! Za úmysly přehnaně odhodlané obuvi. A vida, blonďatá, střapatá a už neanonymní Lucka je potěšena. Fajn, díky, boto, za tohle tě možná nechám spravit. Ještě vykoumat, jak se kdo do koho zavěsí a doťapat a doťukat se k voršilkám. Hezké. Jen ta řada lavic vprostřed, to má být jakože nějaký barokní fórek? Ošemetná zákeřnost! Past na slepce! Za těch pár metrů od zastávky se dozvím o konzervatoři, příčné flétně, zpěvu a skládání. Pozoruhodné! Ale s pozdravem ji zanechám v lavici. A jdu. Boty neboty, díky, Bože a ahoj, mám ještě plány. V předsíni minu černooděnce s růžencem, běžný předemešní jev, ještě jsem vedle, ale na vteřinu mě zastaví údiv, proč má kostel společný vlez s endokrinologickým ústavem, druhá blikne vzpomínkou na nejmenovaného doktora, co by mi to určitě vysvětlil, načež třetí zavrže kramflekovým hlasem, zdali nezůstat a nedotáhnout to Boží dobrodružství do konce… a ve čtvrté se černooděnec vrací a jednoduše se zeptá: „Žábo, kam jdeš?“

Quo vadis?

Kam šel můj dech?

Vážně nevím, kde strávil celou tu krásnou mši. Určitě tam ale nebyl při dokonale výstižném čtení o Filipovi a dvořanovi a vozu. A jak jsem bez něj mohla zpívat „Vesel se nebes královno“ zplna hrdla i srdce, fakt netuším. Ani co prováděl, když jsem vedla Lucku zpět ku povozu a přijala pozvání na večerní koncert jejích vlastních skladeb, natož při potulce a disputacích s černooděncem, z něhož se vyklubal jeden z Vesmírných návštěvníků, pro svůj nádherný zápal a nadšení pro věc nazývaný „štěňátko Boží“, a taky naštěstí majitel zlatých vizitek, anžto jeho jméno mi už vypadlo, dva roky jsou dva roky.

Ale rozhodně ta běžně ne až tak úplně postradatelná funkce těla nebyla přítomna při koncertu na konzervatoři J. Deyla. To bych si všimla. Ne, tam vážně neměla šanci. U skladeb, co zněly jako propast, z níž se nemůžete vyškrábat, u Lucčina geniálního „Magor mnichem“ předneseného italskomafiánským profesorem i – prý neúmyslného – absolutně neuvěřitelného zhudebnění zkoušky sirén na první středu v měsíci. Kdo neslyšel, neuvěří! Ale člověk nemusí dýchat, aby mohl být zcela nadšen a šel slavit se skladatelkou, zmrzlinou a kyblíčkem hranolek, co by šel použít jako klobouk. A k fascinaci životním příběhem taky nějakej kyslík nepotřebuje. Kdepak.

Takže s dechem jsem v koncích. Vím jen, že nakonec vyprskl do takového smíchu až chechotu, jaký si pamatuju jen od babičky, co říkala tak často „lidé drazí, rozmilí“, když nad něčím s kapičkou ironie žasla. (O ní ale jindy.)  

Na vizitce se, zlatem vyvedené, skví jediné příjmení, co dnes dává (ne)smysl. Ševců.

Díky, Bože! Díky, boty! Díky, Bože, za ty boty! Zítra jdou rituálně do popelnice. Protože další takový večer už bych nejspíš nerozdýchala. :D*

 

 

Bílá hůl a modrá bunda

Boží humor pouta sundá

Modrá bunda, bílá hůl

Doteď dechu mám jen půl

Bílá hůl a modrá bunda

Díky botám vážně bžunda

Bílá bunda? Modrá hůl?

Nebuď v Praze v plotě kůl!

 

 

 

 

 


 

 

______________________________________________________________________________

 

* Cha. To byl vtip. Zázraky? S kramflekem nebo bez, sem s nima! :D