Cizí kraj může být i někde nedaleko, zvlášť když si nedáš pozor.

Bábi Zlopočasná

(Čarodějky na cestách, T. Pratchett)

 

Tož poslušně hlásím, že jsem, dobře pamětliva svých školních let, opravdu nedávala pozor a „cizí kraj“ tu byl natošup! Ale abych to nebrala od konce… myslím, že to máte kdekdo, nějakou takovou tu věc, co jste vždycky hrozně moc toužili udělat. Upéct ředkvičkovou bábovku. Jet na slonovi. Ulovit mývala a dát si jeho ocas na klobouk. Ponořit hlavu do mísy popkornu. A tak dále dle libosti, fantazii se meze nekladou. Je pak naprostá balada, když na takovou špumprnákli konečně dojde, že ano? Přiznám se, že mám těchhle praštěností sáhodlouhý seznam – a vlastně ani nepočítám, že bych někdy stihla všechny, děkuji pěkně, nedám si, to by mohlo být nebezpečné! Ovšem jako jedna z prvních položek figuruje už věky věků, cituji:

-          Nasednout na vlak a jet někam dopryč

A anžto České dráhy geniálně vynalezly Jízdenku na léto, s níž můžete brázdit kraj jako král, a Bůh ještě geniálněji nějak smazal moje strachy a kdybylismy a v mém prvním oficiálně pracovním létě zbyl týden dovolené… děly se Věci. :)

Zde tedy pro zvídavé ochutnávka z Dálkovníku VVV (Velké Vlakové Výpravy) vol. 1: 

(Varování: vydatná ochutnávka! V jedné porci pravděpodobně nepoživatelná! :)

 

DEN I.

 

Vzhůru na koleje! Jaké jsou plány? Nespěchat. Sytit smysly. Sklepat Prahu. Být ticho. Být s Bohem. A jinak… cokolivěk. A proč si rovnou nezahrát na gentlemana a nepodržet dveře přítelkyni, dobíhající mou šalinu? Hezký to start! A nevrátím-li se, bude si aspoň někdo pamatovat má poslední slova! Hlavní nádraží mrká tabulemi, nechám se nalákat na světla jihu… první dílčí cíl: Vyšší Brod, místo věčného odpočinku mého drahého Záviše z Falkenštejna.  (Cože, vy nemáte své historické oblíbence??!)

V ECčku hlídám na chodbičce kola a kočárek až do prvního výstupu. Stanice Rybník. Stylové jak trička místních stád a hejn vodáků a vodaček.

Ve Vyšším Brodě se vyškrábu ku klášteru, v pokladně pohlídají batoh – a na prohlídku zve známým hlasem známá tvář. Sám pan moderátor třešťsko – krakovský! Malý jest svět - a velké mé zklamání, když mi tento jinak zcela jedničkohvězdičkový průvodce hýřící obdivuhodným nadšením i znalostmi na dotaz po pohřbeném Závišovi praví, že jej zatím nenašli. A je tu jen možná. Au. Možná. Mrmly-frmly… ale což, je tu malebně, a tak si celá vykolejená aspoň kousek té ne možná, ale určitě krásy načmářu.

 

 

A když už jsem jednou tak pěkně poblíž, dojedu se ještě vyráchat do Lipna. A pod hladinou se směju sama sobě, že jsem oranžová. (Naštěstí mi to nezůstalo.)

 

 

Noc trávím klimbáním po vlacích a malou squatterskou chrupkou v postranní čekací budce na nádraží v Táboře. Se špunty v uších poměrně poklidné, místo oveček počítám vláčky.

 

DEN II.

 

 

…začíná ve 4:08. Houká vlak směr Pelhřimov! Jasně, proč ne, tam bude určitě hezky! A je! Svítání a snídání na místní Kalvárii… překrásný den vstává nad městem Peregrinovým! Sem a jedině sem mohla vést má cesta – město údajně založil biskup Peregrin, etymologie je jasná, peregrin – pilgrim – pelhřim... a bylo! Tohle je zkrátka město pro poutníka! Očmuchávám hradby a všechno, vůbec nejsem nápadná a vůbec nevzbuzuju pozornost, splývám s probouzejícím se obyvatelstvem… :)

 

 

A s úderem deváté dobývám se do věže skrývající místní muzeum rekordů a kuriozit. Ach. Ani nevím, odkud začít, co způsobilo extrémně zvýšené působení gravitace na mou čelist, na konci prohlídky se tam jen tak povalovala, tak třeba ji najde nějaký Samson a pobije s ní pár Pelištejců (ne Pelhřimovců!)

Emocionálně zabarvené výkřiky , co ze mě padaly krom té čelisti, se můžete pokusit přiřadit k některým místním jevům:

 

„To si děláš srandu!“                                                               Dort – svatební šaty v životní velikosti

„Zraky moje!“                                                                        Malba na makovém zrnku

„Fascinující!“                                                                          Kytara ze sirek

„Ty vogo!“                                                                             150 kilometrová šála

„Neskutečný!“                                                                        Kraslice z andulčích vajíček

„Nekecej!“                                                                             Pomlázka z kočičích fousků

„Houby!“                                                                               Třímetrový krasohled

„Mrtě!“                                                                                  Parníček z papíru 4 x 4 mm

 

…atd., atp. ve čtyřech patrech a ještě celém dalším domě. Nakone ze mě padalo pouhé nevěřícné úpění „Né!“ a u mamuta na zahrádce už jen chabé kvílení a hluboké vzdechy. Lidská hravost nezná hranic.

A jedeme dál. Přepadení knihovny v Havlíčkově Brodě a návštěva dávno neviděných znejmilejších živlů chotěbořských, obdivování a spásání překrásné zahrádky, Křovákovy vertikální kachny a psík potrhlík („Jakej pán,…), žaludkublahá pizza a večerní stejskání u Chechtalů… teda chechtání u Stejskalů nad domácím vínem (poslední větou se přiznávám k přihnutí si v množství tří mikroloků -  a nestydím se za to! A taky pro tu chuť a barvu nemám výrazivo. Lahoda. :))

 

 Vertikální kachny a jejich adoptovaná slépka :)

 

DEN III.

 

Mířím mávat Moravě. Včera mi kdosi tvrdil, že v Mikulově musím rozhodně vystoupit, on že by tam chtěl zůstat. Dobrá tedy, když projíždím, rozhodně vystoupím a s tím zůstáváním uvidím. Všechny cesty vedou na zámek, jak se přesvědčíme se ztracenými Englishmeny, kterým v uličkách tvrdím, že taky netuším, kudy, abychom se na sebe po čtvrthodince nezávislého bloudění mohli křenit na nádvoří. Jelikož po německém balení fidlátek a menším ohýnku v roce 1945 nezůstalo ze zámku nic než zdi, jsou nejzajímavějšími částmi prohlídky rekonstruované šaty, vytažené ze šlechtické hrobky, co byla dřív kostel, a pozoruhodné prohlášení slečny průvodkyně u obrazu Judity s Holofernovou hlavou. Nejprve shrne složitost deuterokanonické knihy Starého zákona pod označení „historka“, načež významně hovoří o vášnivé noci… a všichni jí to žerou i s navijákem. Achich. Kdybych tak v Krakově nedostala novou Bibli s deuterokanonickými knihami! Kdybych si tak zrovna minulý týden Júdit nečetla! Kolik jsem si mohla ušetřit starostí, jak to lady taktně naznačit… a kolik jsem toho ještě mohla z prohlídky mít (krom 22 tunového soudku, který vážně přehlédnout nešel). Co to protahovat – vzala to mile, nezavřela mě za trest ve sklepě se sudem, zajímala se, vypadala, že si to možná i vygooglí. :)

 

 

 Po poetické chvilce v podloubí u klavíru tradá na Kopeček! Tomu nelze odolat. Scházející zdraví mě lapáním po dechu a můj batoh zdvořilým „Nechtěl bych!“ Chi. Ale je to pouť. A s křížem by to byl vůbec jiný level. V záplavě potu dočvachtám nahoru – a už nechci dolů. Jo, tak tady už to zůstávání chápu. Postavíme tu tři stany!!! Dobře, tak jen obrazně… dnes se spí pod nebem široširým. A abych se tu čistě náhodou nebála (a do těch dalších dvou obrazných stanů), zůstává tu na noc i sympatická Mirka se svým chrtem středním. Povídání o keramice, lesních školkách, psích spacácích, trémě, tvoření a kozím mlíku doprovodí slunce do hajan, žbluňkne za obzor, než bys řekl heliocentrická soustava, a posledním paprskem otáčí klíčem noci. Tma rozvěsí své černé svršky po kopcích, pomaličku je nechává sušit od starostí dne a na oblohu hupne úplněk. Spacák a vůni trávy pro nos a hvězdičky pro oči a komáry pro uši, co víc si přát? Na vděčnost Bohu už bych potřebovala externí úložiště, do mě už se nevejde ani ťuk, ještě fousek a puknu. A trochu kloužu z kopečka. Snad se ráno nevzbudím pod Kopečkem. Vlastně… konec filosofování a spát!

 

DEN IV.

 

Kdyby mě každé ráno motivovalo takovým svítáním, to by bylo jiné vstáváníčko! Dvounohá i čtyřnohá spolunocležnice už se vydaly směrem k menhirům v dáli. Kéž by našly víc… Já přízemně hledám znovu nádraží. Jedeme dalej! Seběhnu z Kopečka, naposledy se ohlédnu po té kráse, za sundávání vrstev se prokradu tichoučkým městem a hajdy… do Břeclavi. Je nejblíž a tak je odsouzena stát se místem mého zkulturnění. Zaplatím si poctivě 10 peněz za nádražní toaletu, vyslechnu klepy a tlachy z okolních kabinek, načež se pokusím u umyvadla pročistit chrup. Ouha. Jak dokumentuje následující ilustrace, je mi v mém zubolibém počínání nesmlouvavě zabráněno.

 

 

A vážně to myslela vážně! Jakožto pacifista jsem jí nechtěla narušovat záchodový svět svými teroristickými kartáčkovými útoky, pročež jsem prozatím ústní hygienu oželela a vydala se zchladit žáhu do Lednice. Že se jednalo o naprosto neoriginální nápad, ukázalo hemžení lidí v zahradách, divže člověk viděl na záhony. Mezi rybníky naštěstí davy značně prořídly, zřejmě zaúřadovali místní vodníci nebo se turisté příliš kochali okolní krásou a k minaretu už došlo jen mizivé procento. Batoh dolů, vzhůru nahoru, vžum… a jejda. Ono se to točí, ono se to kroutí, 302 schodů a hlava se mi motá a v uších to kňučí… první ochoz silácky nahlížím do krajiny, druhý už sípám, ještě pár otáček a úplně nahoře neduživé zábradlíčko – a už jsem namáčklá na zeď a žaludek, plíce a mozek si nějak vyměnily místa a okolopřítomné dálné hloubky mi vůbec nedělají dobře. Ajta, ajta. Nebyla by nejrychlejší cesta dolů skokem plavmo? Kuš. Inu, už chápu, proč je snadné dostat osla na minaret a nemožné dostat ho dolů. Pokud se mu nahoře taky prohází orgány… každopádně osly ani žáby na minaret už šplhat nenuťte. Prosím!

Další posun vlakmo – a vida, Staré Město, že bychom se podívali na Velehrad? A třeba stihli mši, když dnes máme ten svátek? To by byl dáreček… prosím, prosím! A Boží štědrost je nekonečná… stihnu i návštěvu záchodů, kde nikomu nevadí mé zubení, i mši s oblíbenou písní a povědomou tváří u oltáře. Proč nepotkat čtyři roky neviděného bratra Hyacinta i s jeho dvojčetem na Velehradě? Ať žijí dominikáni! A jezuiti… protože ve frontě na přijímání se na mě šklebí několik velevážených pánů, co se ještě nedávno oháněli meči na vesmírných teenager´s víkendech, a s nimi celý jezuitský rytířský tábor. Kdyby člověk nevěřil, je to k neuvěření. :)

Prosit o špetku a dostat náklaďák, tak by se to dalo označit. Tudíž když se po sváteční slaninovo – čedarové večeři ukládám ku spaní ve svém nejmilejším velehradském koutě a s posledním povzdychem slunce dočmarykuju pokus o staroslavné věže, su dojatá až k pláči.

 

 

 Ovšem – kachnám je to putna. Jsou to sice kachny obyčejné, rybniční a horizontální – ale co tady v tuhle hodinu provádějí? Proč se jedna – čtyři – dvacet – padesát – slétají na to strniště? A kvákají na měsíc? Ne, vážně, kachní slezina za úplňku? Mítink s cílem ovládnout svět? Pařba s reflektorem zdarma? Vysvětlí mi tohle někdo? Usínám se záhadou v hlavě a jedinou otázkou:

 

 

 

DEN V.

 

 

A tenhle úsvit si uložím do očí tak hluboko, abych ho mohla po návratu vytřepat do krabičky a pak si ten prášek dávkovat, až na mě sedne stesk po vzduchu blízkých dálek a svobody. Ale teď je čas dát Velehradu – a milému staříkovi, co mě nazývá dívčinkou a tipuje mi 17, i paní-bojovnici – sbohem. A pustit se do školy trpělivosti se zpožděními na Přerov, Olomouc a Zábřeh a usmívat se na průvodčí, pro něž jsem zjev, co se nikam nežene. A začala jsem psát jen názvy kapitol:

 

-      Škvoři a čedar

-      Bloudím po Zábřehu hladov sem a tam

-      O té polívce se mi bude zdát!

-      Na železnici dějou se věci aneb i průvodčím chodí inspekce

-      Bloudím po Litomyšli

-      Konečně – Tade

 

Ano, návštěva ctěného kolegy se zdá býti vpravdě důstojným završením cest. A není jediný důvod nejít s ním na country festival, neobdivovat domovskou ves, nepohladit si torzo mývala na klobouku týpka, co už si evidentně nějaký ten sen splnil, nenechat se nadchnout klasikou i milionprstovými instrumentálkami Poutníků a nakonec i nepozdravit okolojedoucí rodinné příslušníky a neproklábosit se do rána řešením nesmrtelnosti chrousta.

 

Komentář zní: "to býval mýval"

 

DEN VI. A VII. 

 

Rodinní příslušníci brblali, že courám všude a oni jsou vosk. V zájmu zachování dobrých vztahů se tak na chvíli přidám k nim. Na chvíli… při loučení s kolegáčkem málem brečím a nalodit se do rodinného povozu se mi ani nechce, kde to má koleje? Mé svobodě asi konec, velí milá rodička, jede se na výlet a na borůvky, hmm, to střihám ušima, možná už se bránit nebudu… ovšem u rybníku za pár kopci si autíčko povzdychne, odkašle, zabrumlá a zachrčí – a chcípne. Jéjky! Začalo to v Rybníce, končí to u rybníka. To je mi situace! To mám za ten útěk z kolejí! Kdopak nás zachrání? Nu kdo asi. Proč jsem se s ním vůbec loučila? Neměl říkat, že nemá co dělat. :D Ovšem čest mu budiž a chvála nyní i vždycky! Čili zapřahujeme auto za auto, já si dávám na seznam tentotýdenních novot a „tojsemještěnezkoušela“ dějů zastavování aut a šineme se vyhlídkovou jízdou ku nejbližšímu servisu, pokocháme se polem rybízu, rozebíráme rodokmeny, kdo tohle má? A paní žena servismena má na tričku žáby, to už je moc a já se hloupě hihňám tváří v tvář katastrofě. A na zbytek dne uvíznu dobrovolně v prázdninovém bydlisku rodičovstva, vybrakuju farní knihovnu a těžce odpočívám od všeho toho nicnedělání.

Neděle mě zastihne na mši na poděkování a na cestě zpět ku Praze. Už jen mávnout si s nadšenými navrátilci z festivalu United, objet velkoměsto kolem dokola, najít hrubku, s potěšením zjistit, že jsem neztratila červenou tužku, a vystoupit na nádražíčku 200 metrů za domem. A je to. Konec putování vlakového. Místo cvrkotu cvrčků znovu cvrkot města. Hukot místo hudby. Morousové místo Moravy. Ale nevadí. Sčítám čárky – jednadvacet potkaných průvodčích. Čtyřicet tři přestupů. Galony zážitků a vjemů. A Bůh stále jeden ve třech a oděn nádherou nesmírnou. A já… jako razítko obarvené v inkoustovém polštářku krajiny a dálek, co jsou blízko. A zas a znovu ochotné nechat se otisknout – kamkoliv. Tak za barevné vlakové dopryč – DÍKY!