Žabinec

ŽABIBABI VYPRAVUJE O ZLATUŠCE aneb pohádka o něco méně stravitelná

Moje milá díťátka,

tak už mi tu přestaňte obíhat jako planetky kolem Sluníčka, hezky si hačněte a nastražte oušínka, dnešní pohádka bude hezky-dobře-pěkně-krásně-famózně-a-grandiózně-bombasticky-fantasticky-famfárový-úlet, to vám povídám, jakože se Žabibabi jmenuju. A ne, Vítečku, nezopakuju to, ty by ses to ještě naučil a tropil bys s tím neplechu. Tak. Všichni usazeni? Všichni spokojeni? Žádné tekutinky nepřebývají ani nescházejí? Tak začneme.

 Blízko přeblízko žila byla Zlatuška. Ale kdyby jen žila! Ona vám taky dýchala a jedla a pila – a jistě, chodila na záchod, díky, Jaroušku, já si to chtěla nechat na konec – a pracovala a chytala lelky (ale to jenom občas), a spala a chodila a seděla, mluvila a zpívala a tancovala, počítala, četla, psala, malovala, vařila a uklízela -  co ještě mohla dělat, Kristýnko? Že čepovala? Co dělají vaši? Aha, ty myslíš dřepovala! To je lepší. Takže tahle Zlatuška dělala všechno možné i nemožné – a ještě k tomu něco navíc a to neuhádnete. Ne, necucala si palec na noze ani neřídila popelářské auto ani nechovala chameleony. Zlatuška MYSLELA! Ale to nebylo jen tak obyčejné myšlení, jako třeba myslí tady Emilka na Michálka nebo Michálek na večeři. Že to, Soničko, nechápeš? Víš, když vrátíš nožičky pěkně na zem a přestaneš stát na hlavičce, pochopíš to lépe. Tak pěkně vítám od protinožců a bylo to takhle:

 Ať se dělo, co chtělo, Zlatuška myslela dopředu – a tam vepředu tušila jen a pouze zlé. Ano, Miloušku, podle svého jménečka – z tebe něco bude!  Když dýchala, říkala si: „Jejdanánku, aby mi tak do pusy vlétla moucha!“ nebo „Co když teď někdo přijde a zacpe mi nos i pusu a já se udusím!“ – ale kuš, Verunko, nech Klárku!

Když jedla nebo pila, bylo to samé abych se nepobryndala, co když mi to neudělá dobře a jen aby v tom nebyl lektvar, po kterém se ze mě stane zelená muchomůrka!

I při práci Zlatuška viděla všechny hrůzy, které by to mohlo způsobit (já tohleto vykopu/naostřím/vyrobím/poseču/vyleštím/opravím a někoho to pohltí/zabije/zabije/pohorší/oslepí/zabije), při lenošení zase měla na mysli, co všechno by mohla dělat a jak to ty chudáčky lelky asi musí bolet, stejně jako litovala špačky, když je tloukla – ale nebojte, Vašíku s Toníčkem, to se jen tak říká, když někdo spinká. V chůzi si Zlatuška zas představovala, jak už už padá do kanálu, a vsedě, že by se jí mohl ukládat tuk (a co kdyby pak jel kolem princ?). Když mluvila, obávala se, že se přebreptne, podřekne nebo zakoktá, ze zpěvu by někoho klidně mohla bolet hlava a noty by se mohly ztratit a psi by mohli začít výt, při tanci hrozilo pošlapání, popletení rytmu, ponížení, posezení v koutě nebo infarkt – že nevíš, co to je, Matýsku? Buď rád! Až zestárneš, poznáš... V počtech se pak skrývaly nástrahy chybného výsledku (a co když to vyjde záporně?), ve čtení – ta hrůza! – špatné pochopení či následné noční můry, v psaní číhaly kaňky a chyby, to, co namalovala, by jí mohli ukrást zloději uměleckých děl. U vaření, tam hrozilo vůbec nespočet katastrof – od výbuchu po slzy z cibule (a aby to vůbec bylo k jídlu a co když vůně přiláká stádo krvežíznivých syslů a oni to zbaští a mě si dají jako zákusek?) – a při úklidu se mohla košťata vzbouřit a uprchnout za lepším...Tak tedy vidíte, jaká Zlatuška byla – a ty, Jaroušku, s tím záchodem ani nepokoušej, zkus si to představit – nebo radši nezkoušej. A pro tebe, Kristýnko – Zlatuška nečepovala, protože by se mohla hnedle překotit , ani nedřepovala, protože ta pěna by jí určitě stejně spadla – nebo opačně? Ale to už je detailíček...

 Jak tak na vás koukám – otevři, Sašenko, prosímtě, okýnko, je u nějak zakouřeno či co -  mele se vám to teď v hlavičkách, proč ta Zlatuška byla zrovna taková a proč ve všem viděla jenom ošklivosti a neplechy a fujky a spiknutí a pranic pěkného. Inu, to vám budu muset povědět pohádku, abyste to pochopili...

 O chloupek dál než blízko, přeblízko žila Zlatuška. A Zlatuška měla maminku a dvě sestry – vlastní a nevlastní, Klotyldu a – Popelku. Ale počkejte, počkejte přece, nekřičte tak na mě, vždyť...no, tak, klídeček, miláčci, já vím, já vím! Ano, pořád je to pohádka o Zlatušce, tak mě to nechte vysvětlit a přestaňte vyvádět a ty se, Vojtíku, hned vrať, já vím, že se plížíš pro med! Víš co, vezmi ho sem všechen, trochu si to aspoň osladíme. Ták a teď, když jste si slepili papulky, vám to dopovím. Ano, už tomu tak bylo – že měla Popelka zlou sestru, to si určitě pamatujete. A že to byla Zlatuška, si budete pamatovat ode dneška. A to vrcení hlavou vidím, Irenko! Ten konec Popelky vám totiž nikdy nikdo nepoví pořádně. Protože taky nikdo neví, že když jely sestry na ples, napadalo Zlatušku, že princ uklouzne a zlomí si nohu nebo že si najde nějakou krásku a ona si s ním nezatančí – a stalo se (tedy, ne to s tou nohou) - a že když princ chodil se střevíčkem od domu k domu, třásla se Zlatuška v komoře strachy, že jí botka bude malá a že si bude muset nechat uříznout kus paty – a stalo se. A když už princ Popelku našel a byla slavná svatba, hrozila se Zlatuška, že bude Popelka dělat velkomyslnou a bude ji nutit zůstat s ní na zámku, aby se musela dívat na její „šťastně až do smrti“ – a stalo se. Z toho milá Zlatuška vyvodila, že je všechno špatně a že všechno špatně už napořád bude. Na čele se jí vyhloubila vráska jako...jako...tak mi přece pomožte! Ano, díky, Ellinko, jako GrantKaňón - a když se jí pata jakž takž zahojila, ze zámku raději uprchla. Od té doby žila blízko přeblízko a MYSLELA. A nejveselejší myšlenka, na kterou se zmohla, byla...no, hádejte. Ale to jsou výrazy... Raději vám to povím – „A jestli mě tady něco vezme, tak dobře vám tak!“

 Takhle tedy Zlatuška – ne, neskončila, Karlíku, nepředbíhej. Žila si tam, blízko přeblízko, nic ji nevzalo a jednoho dne...ale to se podívejme, Monička už nám támhle v koutku chrupká. Tak to je nejvyšší čas jít na kutě. A o Zlatušce – třeba zase někdy jindy. Nebo raději zůstaneme u staré dobré zlo-netušící Popelky? Tváříte se všelijak, pro všechno na světě, Štěpánku, tohle jsem raději neviděla, ne, nevymlouvej se, jestli je tohle kartáček na zuby, tak já jsem...vlastně zapomněla, že musím tam blízko přeblízko něco vyřídit, takže... Nezapomeňte na zoubky – a Vojtíkovi dejte živočišné uhlíčko! Co kdyby...

Tak dobrou noc, zlatíčka,

nebuďte jak Zla-tuška

a ve všem, co děláte,

radši hezké čuchejte!

P.S. A co se pořád tak tváříte? Vždyť je dnes APRÍL – co byste chtěli? Ale tomu Vojtíkovi...prosím vás...vždyť už nabírá barvu Zlatuščiných ponožek...