Žabinec

Bylo nebylo…za horami sedmerými, řekami devaterými a lesy smíšenými, ležela vesnička jako dlaň. Tedy, jako dlaň..pokud by to byla dlaň sedláka Vratinohy, nedalo by se o ní už mluvit jako o vesničce. Něco tak hrubého, mozolnatého a spíše tlapě medvěda podobného by rozhodně v přirovnání neobstálo. Na poli však ano, tím byl Vratinoha vyhlášený. Byl dříč jako málokdo a ve vesnici se z kdovíodkud přivandrovalého čeledína vypracoval na nejbohatšího statkáře v širokém okolí. Pravda, nebyl nijak krásný, ale ani hloupý a bohatý si z děvčat může vybírat, našel si tedy i hodnou, tichou sice, ale pracovitou ženu. Společně žili na statku, nyní již  nejvyhlášenějším v kraji, kterému díky Vratinohovu chytráctví a půjčování sousedům na vysoký úrok, patřila téměř celá vesnice. Po čase se jim narodil syn a šťastný Vratinoha se ještě více obul do práce, se spokojeným vědomím, že po bude mít pomocníka, co zastane práce, ne jako ti hloupí čeledíni, pak ho  bohatě ožení, tím se statku ještě polepší…

Tomša, jak chlapce pojmenovali, zatím rostl a rostl, ale k otcově velkému rozčarování ho ani trochu nezajímaly krávy, prasata, slepice, králíci ani husy, které mu s takovým nadšením ukazoval, na poli chytal lelky, místo aby se snažil pomáhat, zkrátka vše, čím Vratihona žil a co by chtěl, aby jej nadchlo, plynulo okolo něj jako voda v potoce, u kterého tak rád sedával a pozoroval kypící a utíkající vodu. Vůbec, miloval cokoliv, co jen trochu zavánělo vodou. Plaval jako štika, potápěl se jako žába. Když šlo o to, vykydat kravám, poklidit slepicím, nasekat králíkům trávu, později i jezdit s povozem, žnout, mlátit, vázat snopy…udělal to, ale jak říkal Vratinoha…“ani kouska srdce v tom není“.  Zato když šlo o to, doběhnout pro vodu, jít plavit koně, chytat ryby…to “se div nepřerazil“. Starého Vratinohu to samozřejmě popouzelo, byl to sedlák jako řemen, spjatý s půdou krví a potem, a nešlo mu na rozum, že jeho vlastní syn by nejraději i spal ve vodě. Ale Tomša byl i tak pracovitý, trpěl mu tedy jeho podivný vodní vrtoch.

Jednoho dne ležel zase Tomša v lese u potoka, pozoroval rej stříbrných rybek pod hladinou, nechal se kolébat šuměním splávku…když vtom zničehonic uslyšel za sebou kroky. Ani ho to nezaujalo, byl zvyklý na lesní zvěř, co se přicházívala napít, i na omladinu z vesnice, která čas od času zabrousila k potokům a rybníku, u kterých podle nich tak zbytečně ztrácel čas, a tropila si z „vodníka Tomši“ posměch. Ležel prostě dál a nevšímal si ničeho, stejně jako teď. Kroky se přiblížily…zastavily…a pak si neznámý k Tomšově velkému údivu lehl do trávy vedle něj, položil si hlavu na ruce a zahleděl se taky do vody. Překvapený Tomša otočil hlavu a úžasem téměř vykřikl. Neznámý vedle něj, který teď klidně pozoroval žabí vlasy v potoce, byla…Terezka. Měla maličkou chudou chaloupku kousek od potoka a Tomša čas od času pozoroval, jak Terezka nosí vodu, zalévá zahrádku nebo myje nádobí a přitom si zpívá. Věděl i to, že si vydělává na živobytí jako švadlenka. Nikdy ho ale nenapadlo, že má oči jako lesní studánky a vlasy jako vodní řasy v tůni za deště. Usmála se na něj a bylo to, jako když slunce zazářilo na hladinu rybníka a odlesky se zrcátky rozběhly po hladině. Nepotřebovali slova. Chytili se za ruce a Tomša celý šťastný oznámil večer rodičům, že konečně našel děvče, se kterým chce strávit celý život. Jaké však bylo jeho překvapení, když se otec neskutečně rozzuřil a vyletěl jako zběsilý, že to tedy ne, žádnou otrhanou chuděru s chalupou na rozpadnutí on si teda do baráku nepustí, žebrota žebravá, to by se jí tak líbilo, sednout si do měkkého, ani nápad, holota jedna, Tomša že si najde nevěstu jaksepatří, nejlépe jednu z dcer sedláka Červíka od Zahořan, to jsou holky krev a mlíko, ne jako tahleta…tahleta…chudoba!! Celý rudý ještě dlouho křičel Vratinoha na svého zkoprnělého syna, až ho musela žena klidnit. Po mnoha dalších urážkách a výhrůžkách pak prohlásil: „Jestli tu, tak tě už v životě nechci vidět, rozumíš? Ať statek třeba spadne, ale nějakou povětruši bez halíře v kapse si sem nenasadím! To až raci zkamení!“

Tomša zíral na otce celý zkoprnělý. Netušil, kde se to v něm bere a byl by se za Terezku bil do krve, ale maminka ho rychle vystrčila ze dveří, prý ať počká, až se táta uklidní a pak se uvidí…

Běžel tedy za Terezkou, všechno jí řekl a když viděl její slzičky, honem ji ujišťoval, že raději ji a nic, než statek a kdovíjakou bohatou dcerušku kdovíodkud. Jenže Terezka dobře věděla, že by to nešlo…jak by se uživili? A Tomša by si navždycky rozzlobil rodiče…to nechtěla. A tak se vzali za ruce a šli do lesa, za vodou, zkusit aspoň na chvíli zapomenout. Po nějaké chvíli došli k jezírku, pokrytému lekníny jako dort cukrovou polevou. Krása leknínů jim oběma učarovala. Chvíli jen tak seděli a smutně se objímali, ale pak Terezku napadlo, že by si mohla dát jeden leknín do vlasů…a Tomša, aby jí udělal radost, šel proň. Naklonil se nad temnou hladinu a vztáhl ruku po nejkrásnějším, rudě a žlutě žíhaném leknínu…zazdálo se mu, jako by voda varovně zabublala, ale uškubl jej a chtěl se otočit a dát jej své Terezce…když vtom se z vody cosi vymrštilo, obmotalo mu nohy a za Terezčina zoufalého výkřiku jej stáhlo do hlubin mezi lekníny.

Obklopilo ho ticho vodního světa. Snažil se ze všech sil zbavit „věci“, jež ho svírala a táhla dolů, ale nešlo to…už mu docházel vzduch v plicích a on se pomalu loučil se životem…vydechl poslední třpytivé bubliny, jež zamířily vzhůru, a smířen s koncem se nadechl vody…a nic se nestalo! Několikrát nadechl a vydechl a zjistil, že to jde stejně dobře, jako se vzduchem…a skoro zvědavě se zadíval dolů, kam ho stále cosi vleklo. Pojednou spatřil, jak se temnota pod ním prosvětluje a uviděl, co ho to táhne. Byl to obrovský rak, větší než kůň. Trochu ho to poplašilo, ale ne víc než to, co uviděl před sebou. Byli už na dně a před nimi stál podvodní palác. Tomša slýchával vyprávět pohádky o podvodních říších a jejich panovnících a měl je rád, nikdy ale nečekal, že se do nějaké takové dostane. Zkusil na raka promluvit, ale ten si ho nevšímal a proplouval s ním branami, nádvořími i nádhernými komnatami s podivnými vodními rostlinami, až se zastavil v komnatě nejnádhernější.

Stěny byly tvořeny propletenými leknínovými stvoly a v nejpodivnějších obrazcích z nich vyrůstaly lekníny těch nejneuvěřitelnějších tvarů a barev. Na konci té rozlehlé síně stál trůn a na něm…Tomšovi se udělaly vlnky před očima. Jezerní královna! Překrásná bytost  s tmavozelenými vlasy, róbou z jistě cizokrajných vodních rostlin a leknínovou korunou. Rak si to namířil přímo k ní. Pochvalně ho poplácala a ukázala mu na místo u svých nohou. Tak tedy královnin psík, pomyslel si Tomša, ale víc nestihl. Rak ho pustil a královna do něj zabodla oči. ~ Utrhl jsi leknín! ~  „Ano, paní.“ Tomša se ani nesnažil lhát, věděl, že by to nemělo cenu. ~ A víš, co tě čeká? ~ „Ne, paní.“ Vlnivě se zasmála. ~ Proměnila bych tě v leknín…ale jsi pěkný mládenec…pojď blíž. ~ Tomša se tedy vodou poponesl k ní. Ten pohyb ho ale znejistil, brnkl nohou o ležícího raka a ten vyděšen, uskřípl klepetem kus královniny nádherné zřasené róby. ~ Hlupáku…zničil jsi mi šaty…kliď se odtud, ~ Zvolala rozzlobená královna a bolestivě raka nakopla. Rak odplaval. Tomša se zatvářil zaraženě…ale to už měl královniny oči přímo proti svým. Podala mu leknín a přikázala: ~ Vypij to! ~ Co měl dělat? Poslechl tedy a s prvním douškem se propadl do bezduchých hlubin spánku zapomnění. S úsměvem vzala královna jeho bezvádné tělo, přivolala několik velikých třpytivých ryb a poručila jim, ať jej uloží ve vedlejší komnatě.

Kap. Kap. KapKapKapKapKap. Kap. Kap. Kap. Veliký uražený rak zvedl svou hlavu. Potom, co jej královna tak zle odehnala, i když přece za nic nemohl, odpočíval v díře kousek pod břehem. KapKapKap. Něco slaného dopadalo mu na klepeta. Rozhodl se to prozkoumat. Vyrazil k hladině a vystrčil hlavu z vody. Terezka, protože to byly její slzy, co raka vyrušilo, sebou vyděšeně škubla. Ale byla zoufalá a tak jí veliký rak ani nepřišel nijak zvláštní. Když vás něco bolí, můžete běžet za maminkou, ale Terezka ji neměla…a voda, které se do té doby svěřovala s každým trápením, jí před chvílí vzala její jedinou radost. Proto se s pláčem svěřila tichému rakovi, který na ni jen udiveně zíral. Potom pochopil. Tak takhle! Ten nešika dole…je určitě ten její Tomša. A já jí ho před chvílí odtáhl! Zastyděl se sám za sebe…a za královnu…jenže ten nešťastník utrhl leknín…Co s tím? Promluvil tedy na Terezku, které to kupodivu ani nepřišlo divné. „Tvého Tomšu teď má v moci jezerní královna Leknona, protože utrhl leknín a tak ho musí potrestat…a navíc ona se ho jen tak nevzdá! Ale mohla bys ho zkusit osvobodit…musela bys však za ním dolů…“ Ani nestihl dopovědět a šplouch! Terezka skočila do vody a hladina s lekníny se nad ní zavřela. Zelený svět ji přijal stejně jako Tomšu, a tak se s rakem vydala do podvodního paláce. Ač nechtíc, musela obdivovat nádherné zelené království. Mezerami mezi listy leknínů sem dopadaly paprsky slunce a tvořily roztančené světelné sloupy, mezi nimiž pluly rybky všech barev a tvarů, sem tam se prosmykl štíhlý úhoř a v záři tančily tisíce maličkých vodních tvorečků. I palác byl překrásný, ale když se ukláněla před královnou, tentokrát i s celým jejím dvořanstvem, a vyprávěla jí, proč tu je, třepetala se její dušička strachy. Královna si její příběh vyslechla, ale když Terezka prosila, aby jí Tomšu vrátila, zavrtěla odmítavě hlavou. ~ Ne, to nejde…utrhl leknín a každého takového opovážlivce stihne přísný trest…~ “A jaký je to trest?“ zeptala se Terezka. ~ Bude roztrhán mými nejdivočejšími rybami a raky, ~ zněl verdikt z úst královny. „Tak přísný trest? Za jediný leknín? Milost, paní!!“ Královninými rysy zahrál úsměv: ~Byla by tu ještě jedna možnost…jak víš, toto je leknínové jezero…a já se jmenuji Leknona…a přesto nemám žádné šaty z leknínů…musím si nechat posílat pro šaty do cizích moří…šaty z leknínů totiž nikdo neumí ušít…dám ti tedy šanci tvého Tomšu zachránit. Dostaneš hromadu leknínových květů a stvolů a pokud mi ty šaty do tří dnů ušiješ, bohatě tě odměním…a budou to mé svatební šaty. Nechám Tomšu naživu a navíc si ho ještě vezmu za manžela a bude vládnout jezerní říši se mnou! Není to dobrá nabídka? Tedy…? ~

Terezku sice zabolelo u srdce, ale na nabídku přistoupila. Raději ať je živý a její, než mrtvý, pomyslela si a duhová rybka, která právě proplouvala kolem jejího obličeje sebou poplašeně škubla, jak ji zasáhl slaný proud. Rybí sloužící ji tedy na královnin pokyn odvedly do jiné komnaty, kde našla, co bylo potřeba na šaty a dala se do práce. Ale veliká jehla podvodního království byla proudy otupená, stvoly byl příliš neohebné a okvětní lístky i těch největších leknínů nechtěly držet při sobě, ať se snažila, jak chtěla. Po marném snažení, které jí připadalo jako celá věčnost, se celá upachtěná zhroutila do koutku a zavřela oči…když tu ucítila jemné vlnky otvíraných dveří. Do místnosti vplul veliký rak a k jejímu velkému údivu na ni povzbudivě mrkl. „Pssst…neboj se…tvůj Tomša je zatím v pořádku a spí podvodním spánkem…sice může za to, že se na mě královna rozzlobila, ale já zase můžu za to, že se k ní vůbec dostal…většinou totiž ty odvážlivce, co utrhnou leknín jen pořádně stisknu, ale dnes jsem byl poránu rozzlobený, a tak jsem ho odtáhl k ní…a co je tady on, je z něj celá pryč…už nejsem její oblíbený rak…takže ti teď pomůžu…“ Usmál se pod vousy: „Královna si myslí, že šaty z leknínů nikdo neušije…ale svého mazlíčka se nikdy nezeptala, jestli by to náhodou nesvedl…a já to zrovna svedu!“ K Terezčině radosti pustil se tedy rak, který se jí představil jako Nebo, do díla. Velkými klepety šikovně upravoval lístky, tykadly měřil a slinami navlhčoval stvoly, aby byly pěkně ohebné a ostatníma nožičkama pak pomalu rostoucí šaty přidržoval a upravoval. Práce mu šla krásně od klepet a za nějakých pět vln podvodního času měl už šaty hotové...Terezka, která zatím krásně odkoukala styl Nebovy práce, je ještě ozdobila perlami, které královna poslala, a bylo hotovo. Šaty, šupinkovaté leknínovými lístky v nekonečných řadách a vrstvách, měňavé a slavnostní a přece lehoučké jako vodní pěna, plavaly v koutě komnaty. Terezka, celá šťastná, políbila raka na nos, až mu zčervenaly tykadla, a dlouho mu zajíkavě děkovala. Ten jí ještě slíbil, že jí navzdory všemu pomůže s Tomšou uprchnout a pak se nenápadně vytratil, aby královna neměla podezření.

Terezka se se šaty rychle vypravila k Leknoně. Ta se na ni zadívala s podezřením, ale šaty ji tak ohromily, že nakonec radostně zatleskala, přivolala Nebo, šaty mu svěřila a přikázala, ať je dobře hlídá a ať dá Terezce něco z pokladu, jež nashromáždila od pocestných, co celí nadšení krásou jezera, házeli do něj mince pro štěstí. Všem služebným rybám pak nakázala, ať začnou chystat slavnou podvodní svatbu. Terezka se pak celá roztetelená, aby vše vyšlo, uklonila, královna jí milostivě pokynula, a ona rychle utíkala za Nebo.  

Vše šplouchalo podle plánu. Rak jí dal do mošny něco z pokladu a  přibalil i šaty. Když se ho ptala, proč, odpověděl, že takový kus práce a nádhery nenechá nosit tu “nádheru“, čemuž úplně neporozuměla, ale když jí ukázal komnatu a v ní spícího Tomšu, rychle na to zapomněla. Rak prohlásil, že už má dost královnina rozkazování a vrtochů a půjde s nimi. Terezka to ráda přijala, naložili tedy stále spícího Tomšu na rakova záda a tiše vypluli k hladině. Ale jedna z služtiček – rybiček je zahlédla a oproti všem pravidlům si  pustila hubičku na špacír..příliš brzy  královna zjistila, co se stalo…

Vyslala proud chladné zlé vody…

~ Důvěru vody jsi zradil

   A po kamení toužil

   Vodá má nechť si přivstane

   Kde nyní dlíš budeš z kamene! ~

Už byli u hladiny. Už byli u břehu. Terezka právě pomohla vzduchem konečně probuzenému Tomšovi z Nebova hřbetu a šťastně se objímali. Rak se rychle hrabal z vody, klepeta, nohy, ocas… vtom proud udeřil a šplouchnutí rozvlnilo a změnilo všechny lekníny…byly teď bílé jako královnina zloba, jen tu a tam s rudovínovou jiskrou vzteku, teď již bezmocného. A rak s ocasem lapeným pomstychtivým proudem...zkameněl. S pláčem vrhli se Tomša s Terezkou soše Nebovi kolem krku…zachránil je a sám skončil jako kámen. Tak je našli lidé z vesnice.

A co bylo dál? Byla svatba veliká! Sedlák Vratinoha mohl být spokojený. Rak zkameněl a navíc…bohatství z jezera by postačilo jako věno nevěstám dvaceti, neřku-li jedné! A která jiná také měla svatební šaty z leknínů?

A voda v potocích plynula, blažená léta letěla…Tomša se stal zemanem a na důkaz díků statečnému rakovi, kterému vděčil za štěstí, pojmenoval vesnici, jež se teď okolo jezírka s kamenným rakem rozkládala, Račín. A vydal zákaz trhat lekníny.

P.S. Ptáte se, co se stalo s královnou? Já vám to tedy povím – když její proud zkameněl Nebo…obrátil se proti ní…tak už to bývá se zlými úmysly…kdo po jiném vodu cáká, toho nakonec utopí…žbluňk a šplouch! Královna se rozvlnila a rozstříkla na tisíc leknínů…stále podvodně vládne jezírku…psst! Za tichých měsíčných nocí můžete slyšet, jak zpívá rozhořčenou píseň o šatech, které nikdy neoblékla…

Tuhle pohádku chci věnovat Helence...a Tomovi s Terkou...a Hadovi s Maruškou...a Kikině a Pájovi...(a samozřejmě nezapomenutelnému Nebovi...ať je, co je, hodit se na něj může všechno :o)...prostě všem, co byli na Račíně...díky, že jsem tam s vámi mohla být!! :o) 

A tady je obrázek...Ráček Račínský a leknínové jezírko :o)