Zmatek nad zmatek. Rej protestů a rebelování, časem přerozených v hodiny otázek, s papírovou čepicí konečného pokrčení rameny nad nevyhnutelným osudem. Morava kaput,  finito! Představa Lednice, sklípku a ovínění mizí v kouři nastíněné exkurze do Osvětimi . Z konečného součtu ztrát iluzí a nemastno-neslaného pseudotěšení vykrystalizuje necelých 90 znuděných/těšících se/otrávených/spících tvorů, vyrážejících dvěma autobusy snů do země polské.

17.9., středa. Kilometry prchají, hodiny se upisují minulosti. Zavolá příroda? Za-sta-vit!!Hlasité kručení. Nepříjemné tlaky. Ven! Ráj Hypernovy obklopí své miláčky vytouženou a zaslouženou péčí, nákupní horečka 40° C, zklidnění nepokojných psů žaludků. Úleva a zpátky. Dál se šinou autobusobludy krajinou českou, spolknou státní hranici, Polsko! Polsko! Polské nebe? Stejné jako české!! Spouští břesknou fanfáru dešťových kapek, v melodii cárů mlhy plazí se had dálnice do města Krakova. Šedivá krabice jménem Schrodisko Mlodezowe spolkne nás bez váhání, presto na pokoje, allegro do města. Zástup si večerním šerem klestí cestu ulicí. Frmol létajících aut! Patníky! Stadion! Hotely! Dav se valí červenou září ze semaforu, v kvantitě je síla, čekej, auto, hodné! Přímo, za roh, přechod, stát. Mezi stromy v bludišti cestiček pro hru na honěnou vyrostla budova Univerzity. Jagellonská? Ach ano, Jagellovci, to zní povědomě. Kroky zatáhnou za splachovadlo centra, vtahuje nás noční vír náměstí. Dutá obří hlava hledí k cestě návratu. Hurá utrácet první zlotky. Nocí se nesou tóny harmoniky. Zkoumáme. Tržní budova trůní na prostranství. Naklonované stánky s jantarem, draky a houněmi. Objevujeme. Holubí hromada v koutě. Mrtví? Živí! Teplo šedivých křídel chrání zraněného druha, polétavý spánek čechrá schoulené klubko.

Dál objevujeme. Kostel na každém kroku. Přestáváme počítat. Gotika, baroko, všechno všude. Troubení z věží ohlašuje čas návratu. Ztratíme se? Kdepak, Čech se přece ve světě neztratí! Koniec na sloupu? Nezalekneme se! Přes patníky hop a skok, šupky dupky ubytovna. Únava už omamuje oči, lehnout, spát, nechat si zdát podivné sny o sloním dupání a opičím řevu na chodbě. Německo-polská džungle? Ale kdepak! To je přece jen snění…úzká loďka palandy odplouvá do spánku.

Nedlouho však tone v nic a nikde, brzy, příliš brzy ranní budík ťuká na zamčená vrátka bdění a pouští jej do šerého čtvrtečního jitra. Pták čas letí, lhostejné či strachuplné očekávání se začíná naplňovat.

  

Vyhlížení. Koleje. Míří  do vakua štěstí a radosti. Kolik vlaků? Kolik dobytčáků? Mysl naráží na hradbu vzpírání se. Tisíce hlasů. Sem ne, sem ne, SEM NE! Ve vzduchu leží opar kouře. Čekání. Jazyky se mísí. Selekce? Ne, díky Bohu! Namísto esesáka průvodce. Nasadit sluchátka, naladit kanál 3.  Branou nenávratna Arbeit macht frei. Cihlové baráky dovnitř a ven. Černobíle zachycené mžiky kruté skutečnosti. Proč a zač jen? Muži, ženy, děti. Lidé. Jiní. Mrtví. Hlas v sluchátkách se láme a ztrácí. Prošlapané schody ne do nebe. Model plynových komor, nevědět, pohrál by sis. S mýdlem, ručníkem a klidem kráčel bys na smrt do koupele. Dál, jen dál, nestíháme. Ve skle se jen na chvíli odrazí tvář. Bezděčný pohyb ruky uhladí pěšinku. Suché či mastné? Tuny vlasů, s láskou kdys česaných, vrkoče šedivé drátěnky. Jak vhodné na vycpání matrace! S kroky dál se sypou. Tuny vlasů, tuny bot a tuny kufrů…tuny těl…tuny duší? Tuny lidských osudů, příběhů sesypaných na hromady, jen šedý popel, jen pouhé hnojivo, rozváté  po polích. Z muk v kobkách zvířeckosti sálá smrt toužebným přáním. Pryč, už pryč! K popravčí stěně? K šibenici? Zabělá se Davidova hvězda. Hrdě na hrudích dětí dneška. Tiše na pietním místě. Zvrtnout se čas, nežili. Hluboké oči mluvících a dýchajících splývají s desítkami očí z fotografií. Nečlověk, méně než zvíře.  Pouhé číslo. Oholená hlava. Shlíží vážně. Ví? Víš? Jak lehké je nevědět! Nevidět. Necítit. Valení a rachot zhuštěných emocí až do otupělosti, pocity a opuštěné touhy, dým z krematoria. Je v něm konec? Nebo někde výš, kam v nasládle černým oblacích stoupá?

Nekončíme. Pokračování ne příště. Přesun a chvíle spočinutí. Březinka-Birkenau, jak něžné jméno neněžného místa. Lány, komíny.  Povědomá budova, koleje, rampa. Z filmu? Život je krásný? Opravdu? Dřevěné lidské stáje nepřisvědčují. Pryčny nesouhlasí. Ostnatý drát odporuje. Teplíčko na přepychových záchodech křičí o mrazu nad dírami do země. Z průchodu pod strážní věží čiší nutkání utíkat, zachránit se, dokud je čas. Typické. Běžné. Zabalit šedivým balicím papírem zásuvku se štítky Osvětim, holokaust a uklidit ji do nejhlubšího sklepení mysli. Hrůza přejde. Strach se ztratí. Na co zapomeneš, jako by se nestalo. Jaká geniálnost. Jaká časovaná bomba. Z nespočtu zaprášených krabic znovu se zrodí poražené hrůzozvíře, v nestřežený okamžik vyskočí a smrtelně kousne. Popel mrtvých úst stále šeptem křičí: „Žij. Ale nezapomeň.“

 

Žijeme! Kola vozidla však jakoby zatvrdla v šedivé hmotě pod poklopem krajiny. Ven a pryč z vlivu obav. Povzbudit jídlem sebe a myšlenkou semafory. Zelená, barva naděje. Rychle, jen rychle. Mohou snad utéct chromé doly? Ne, Wieliczka, kopalna soli, čeká. Průvodci též. Mozek přemílá známě cizí slova, vzhůru dolů, do podzemí. Rozumíte? Ne? Tóny kroků mluví štoly. Barevné odlesky odhalují permoníky. Hloubkou obřích sálů se nese zpěv.  Kaple, restaurace, obchody v hlubině. Světlem cinká podzemní říčka, okus kapku průzračného zvonku! Vyzkoušej chuť stěny! Prška mořské chuti svraští jazyk. Překrásný svět slojí, ale slaný, ke zbláznění slaný! Slaně rychle zpátky na drahý povrch. Světlo! Slunce! To však brzy předává žezlo sestře noci. Odolní se vrhají do víru nočního života. Ale i ti ulehnou. Raz, dva, jako když do vody hodí, spát.

 Tečka pátku píše se na konec výletního souvětí. Věta hlavní plnícím perem Krakova židovské čtvrti Kaziměř, vedlejší věta přípustková propiskou nešťastné mlhy elektrárny Dlouhé Stráně.. Humanitní sem, technici tam, čekejte až zavolám, už jdu. Jedu. Domů, domů! Kytary osloví písní, zvedají pokleslou náladu i spotřebu tekutin. Přehánění pitného režimu. Nedočkavost. Vydržíme? Konečně… nehybně stojí dopravní prostředek, oddechuje. Úleva. Klid. Hory, doly, lesy…a ospale nádherný Rychnov otvírá nám své brány. Co dodat? S díky a únavou v sladkou náruč domovů.