- tak jsem si tak říkala, že už jsem dlouho ten svůj Žabinec "nepěstovala", tudíž toto...následující bylo součástí mé seminární práce na filosofii, na Augustina Aurelia...úkolem bylo položit si otázku a neodpovědět na ni...prostě filosofie :-), tož tady je má neodpověď...psáno na balkóně dne xtého měsíce ypsilontého, roku tohoto, v prudkém žáru slunečním, osvícením dokonalém :-) Snad nenaleptávám nějaká dogmata...je to Žabí, co dodat...

 

„…slova Tvá jsou pravdivá a nevidím věru překážky, proč bych výroky tvého Písma neměl chápati obrazně…“

 

 

Augustinus se kromě jiných, možná daleko podstatnějších otázek, zmiňuje i o všudypřítomnosti Boha:

 

„…neboť ještě nejsem v říši smrti a ostatně také tam jsi Ty; neboť jestli si do pekel lehnu, hle, Ty´s tu! (Žalm 139, 8)…“

 

Zaujal mě tento úryvek více než jiné. Jak by to bylo možné, vždyť peklo žije v představách, v tradici jako místo zla, hrůzy, jako sídlo „mocností pekelných“, Božího opaku. Podle Augustinovy teorie „zlo = nepřítomnost dobra“ dalo by se také peklo vyvodit jako místo nejbohapustší, místo úplné nepřítomnosti Boha…jak si tedy tuto zmínku vysvětlovat?

Snad stačí pozorněji zapátrat…v ekumenickém překladu Bible z roku 1985 stojí v Žalmu 139, (zde zřejmě došlo během let a překladů k posunu), verš 8:

 

„…zamířím- li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš…“

 

Neříkám hle, protože toho téměř nadužívá Augustin, říkám…vida! Vida, rozdíl! Ano, jistě, jde o slovíčkaření, téměř synonymní výraz, přesto však určitým způsobem posouvá smysl. Ze slovního souboje podsvětí x peklo vychází o něco lépe podsvětí. Podívejme se jen na složení slova…pod – světí…pod světem…Ustlat si pod světem, přikrýt se jím, schovat se jako dítě pod peřinu…odkud, zlobidlo, chce vybafnout na tátu. Skrývá se, vidí – či spíše nevidí – jen tmu, napjatě čeká, srdce mu buší…tak kde je ten táta? Ten zatím chodí po pokoji, kroutí hlavou, nahlas přemítá, kam se nám ten uličník zase schoval, kde jen může být? Samozřejmě dobře ví, kam dítko zalezlo, avšak hraje dál podle nepsaných pravidel dětské schovky…ví a v myšlenkách je u schovaného, směje se s ním…Jaký by to byl táta, kdyby svou ratolest nehledal, sedl si do křesla, četl noviny a nechal ji ve skrýši, dokud by neusnula nebo s pláčem hru nevzdala? Jaký otec by zlostně strhl přikrývku a dítěti nasekal za tak hloupé nápady?

Ne, dobrý, chápavý, milující otec tiše se připlíží k úkrytu…dítě ani nedutá, v temnu se třese napětím, ví a tuší, že táta je někde blízko, tolik na něj myslí, jako by byl tam s ním a čekal, co se stane…až najednou se příkrov zvedne, velké BAF!! a skok do náruče…a společný, spojující smích…

Co když však dítě něco provedlo? Něco, co otce zarmoutilo…rozbilo oblíbený hrnek a uprchlo, ukrylo se do tmy před očekávaným hněvem…co potom? Bude je hledat?

Zlehýnka poklepe na přehoz…nechá vykouknout plovoucí oči, ukápnout slzičku lítost…a odpustí, odpustí a přivine k sobě…

Když však zatvrzelý uličník takto skryje se, s dekou zarputile přitaženou…na celý svět vinu za klukovinu svádět, na signály otce jen hněvem reagovat… co potom? Nemrzí snad otce a nebolí jeho vzdor? Jeho odmítání? Není snad také v duchu s ním?

Snad právě tak Boží (ne)přítomnost vypadá…jistě, jde již o otázku víry, ale ať už si pod pojmem Bůh lidská mysl představuje cokoliv, je to něco, co je největší, nejnepřesažitelnější, nejdobrotivější…Mohl by tedy takový Bůh být horší než obyčejný lidský otec? On, jenž je nazýván Otcem nejvyšším a nejlaskavějším? Jenž i své nejmilovanější dítě nechal okusit tmu pod přikrývkou…pro dobro dětí ostatních? Nechal by své děti třást se ve tmě pekla, podsvětí?