Svěžího jitra roku dvoutisícího devátého, měsíce srpna, dne dvanáctého vykročila skupina devíti odvážlivců na dalekou pouť z Vesmíru na Horu Matky Boží u Králík, kam (nejen) mládež celé diecéze otcem biskupem pozvána byla, by Nanebevzetí Panny Marie zde oslavila.

Cestami hrbolatými tři dny se stateční hrdinové ubírali, ubývali i přibývali, hřeben hor Orlických, pokušení, únavu i hlad překonali, až odměnou bylo jim pouti prožití přeradostné.

Oslovili jsme tedy dva z došedších (přeživších) hrdinů – David Š. a Ondřej K. - a tito i přes očividnou únavu více či méně ochotně zodpověděli naše zvídavé dotazy.

 

Zdrávi došli, poutníci!

 

DŠ: Zduuuuř!

OK: Čau!

Vydali jste se na tuto radostiplnou pouť z Vesmíru, můžete nám sdělit své pohnutky?

 

DŠ: No tak Drška mě nakopl tak, že jsem nemohl odmítnout.

OK: Mě vytáhl brácha.

 

Omluvte naši nemístnou zvědavost, ale kdo je takzvaný “Drška“?

 

DŠ: Né, to je Tomáš Vlček, zástupce našeho vikariátu, fákt borec.

 

Vskutku velmi interesantní. Vraťme se však k tématu...tedy jste šli...

 

DŠ: Víceméně jo...

 

Do této situace vstupuje sličná souputnice – Barbora C. - a k radosti všech aktérů rozhovoru přináší mléčnou čokoládu...

 

Můžete se tedy vyjádřit?

 

DŠ: Hmmm...jo, jasně, je fakt dobrá...můžu ještě?

 

Tedy jinak – co jste kupříkladu po cestě jedli?

 

BC: Čokoládu.

DŠ: Stále a neustále.

 

Opravdu bohulibé. Našlo se i něco jiného, co vám dodávalo sílu?

 

DŠ: Neratovská hospoda.

OK: Měli tam skvělou Kofolu, tyjo, za 15 kaček půl litru! A ty knedlíky!

 

Zdá se, že jsme špatně formulovali otázku. Měli jsme na mysli něco poněkud...duchovnějšího.

Šel s vámi otec Tomáš Hoffmann, jak jste ho vnímali?

 

DŠ: Mazec, on měl všude nějaký známý. Tuhle nějakej francouzskej velvyslanec, támhle zase další kámoš, hustý...

OK: Mně se líbilo, jak říkal, že se na týhle pouti můžem zastavit, i když jdeme. A že je čas povídat si, přemisťovat se i čas být unavenej. To bylo dobrý.

BC: Taky jsme se cestou modlili růženec. Jako fajn, ale do kopce na Králíky jsem si to fakt nedala.

 

Měli jste jakési “záchytné body“ - již zmíněný Neratov a Jedlinu. Chcete k nim něco podotknout? Co se vám kupříkladu – krom restauračního zařízení - líbilo v Neratově?

 

BC: Klouzačka a trampolína.

DŠ: Slyšeli jsme tam v tom supr kostele takovou cool přednášku, byl tam borec, co si to fakt dával... (pozn. red.: P. Suchár)

OK: Taky jsme tam čuchali omítku...

BC: ...voněla jako banány s piškotem, to jsem ještě neviděla...

DŠ: ...spíš nečuchala.

 

Zdá se, že od nynějška budeme do Neratova jezdit místo za Pannou Marií na omítku. Raději pokročme dále. Šli jste čistou horskou krajinou, oslovila vás krása přírody?

 

DŠ: No u cesty tam rostly takový ty kovadlinky...

 

Myslíte konvalinky?

 

BC: Myslí náprstník.

OK: Taky jsme už pak dál měli tak trochu halucinace. Třeba místo POZOR HRB jsme viděli POZOR PRD...

BC: ...místo člověka koně...

DŠ: ...a místo větve nazghûla, to když jsme si na zastávce dali BéBé.

 

Dobrá, dobrá, to je víc než vyčerpávající odpověď. Zdá se, že cesta byla náročnější, než by se mohlo zdát. Kolik kilometrů jste tedy ušli?

 

OK: Říkalo se asi 65.

 

To jistě není málo, ale s elánem mládí a jasným cílem muselo to býti fantastické...Pochopitelně, tvořili jste také cestou určité společenství. Nevznikl mezi vámi nějaký konflikt?

 

DŠ: Né, asi né, já měl maximálně konflikt se svejma nohama.

OK: Trochu to vypadalo na bitku, když chtěl někdo přelejzat ruplou Pašeráckou lávku na Zemský bráně, ale tak nějak to vyšumělo...

BC: ...protože se tam zrovna nějaký ženský s děckama brodily přes řeku a to bylo zajímavější...

DŠ: ...takže jsme si vylezli na skálu, abysme měli lepší výhled...

OK: ...akorát otec Tomáš to prospal.

 

Inu, stává se...Doneslo se nám, že vás třetího dne předehnala skupina vikariátů Jilemnice, Náchod a Trutnov. Jaké byly vaše pocity?

 

OK: Že to jsou...CENZURA...

DŠ: Ne, tyjo, dost nás nabudili, tak jsme je zas museli dát, byla to honba, tep tak 100 na 200, hukot!

BC: Taky jsme těsně před Králíky potkali Pavla Rouska.

 

Jistě, otec Pavel putoval sám, cestou si povídal s lesní i polní zvěří...to je tedy opravdu úžasné! Z toho bychom byli nadšení! Jak jste reagovali?

 

OK: Já jsem reagoval tak, že jsem se najed...

...čímž jsme se opět dostali tam, kde jsme byli. Raději náš rozhovor ukončíme a popřejeme vám, odvážní poutníci, rychlé splasknutí puchýřů a úspěšné vyrovnání ramen otlačených od batohů. Ať se stále znovu dokážete vydávát nejen na fyzicky náročnou, ale i krásnou pouť životem, pouť k Cíli vyššímu než je kralický kopec. Děkujeme. HeHe