Vyšli jsme z kostela v náladě víc než povznesené. V mysli ještě doznívala slova o Kristu Králi...Náhle však...pod jasnou Boží oblohou na koberci s podzimním vzorem stál ON. A jak by byly jen oči, ty oči, tak dětské, tak nevinné, odrazy hvězd v kaluži, čokoládová poleva na dortu snů, tající nekonečnou hloubkou rozvernosti i něhy. A nohu nonšalantně pokrčenu...z jeho pohybů čišelo štěstí...radost z dne odpočinku... A oslnivý úsměv a blesk bílých zubů, co sežehl i poslední kousíček rozvahy...zapomínám na vše...letím...lidé se otáčejí...a přijetí náručí...okamžik setkání točí světem. Rozjařeni vzájemným citem skáčeme bláznivě. Vychutnávám si doteky, hřejivost rozpouští obavy. Teď a v tuto chvíli...náš dech se spojí v milisekundě, neopatrný dotek jazyka na rtech...Couvnu v  chvilkovém úleku...jeho překrásné nadšení však znovu mě strhne. Nic nás už nemůže udržet, rozbíháme se spolu po trávníku, v záři slunce víříme listí. Lapeme po dechu, padáme...válíme se ve zlatě a mědi pod stromy, ozvěna našich šťastných hlasů vrací se tisíckrát zesílena. Objímám jej kolem krku, cítím, jak se chvěje... ... Lidé se pohoršeně rozchází. Zůstává jen...kdo je to? Má sukni barvy duhy...netrpělivě si píská...a ON mě opouští...uhání k ní... přitulí se...a ona jej přijímá s blahosklonným odpuštěním. Odcházejí spolu...ani se neohlédne. Zůstávají mi jen oči pro pláč. To není spravedlivé. Zase zůstanu na světě sama jako ten kůl v plotě? Zase budu kráčet životem opuštěná a nešťastná? Zase se budu třást za chladných nocí? Pane Bože, nechci závidět, přeju jí ho....ale prosím Tě v Tvé velikosti...já bych chtěla mít taky takovýhle úžasný štěně!