Žabinec

 

- úkol na Tvůrčí psaní - deník fiktivní osoby

 

 

DENÍK KATKY BOTKY, VLAKOVÉ VÝTRŽNICE

 

Čtvrtek - kupézmatek

 

Takže jako vždycky. Ráno jsem mávla našim, nasedla do vlaku a jela. Do školy. Teda, pro ně. Vláček miláček mě samozřejmě kolem školy vezl, ale kdo by se obtěžoval vystupováním, když může jet, kam se mu zachce. Tak jsem pokračovala. Lidí na pozorování bylo víc než dost. Paní, co si ke mně přisedla do kupé z Hradce do Prahy, vypadla určitě z pohádky O Červené Karkulce po padesáti letech. Košíček, bábovka, víno...byla ukecaná jak vlk, syn je prý myslivec. No potěš koště! Když přistoupil zajímavej dredáček s lesklým zrakem, konečně zmlkla. Jak ta si ho změřila...Ale jeho to nijak nevzrušilo, rozvalil se, hodil škleb směrem ke mně, do sluchadel Nirvanu, boty pod a hnáty v děravých proužkovaných fuseklích na sedadlo. Babča si odfrkla, až se jí knírek zježil, ostentativně si košík přitáhla blíž k sobě a nalípla se na okno. Když jsme prodrncali nad čímsi tekoucím, vybalila bábovku a začala se nacpávat. Týpek pochrupával, semtam vydal bublavý zvuk. Nuda. Přeskočila jsem jeho sedmačtyřicítky a vydala se na záchod. Teda, samozřejmě jen jako, většinou potřebuju až tak kolem Nymburka. Chodbičkou lítala tam a zpět šedivá násada na mop. Chvíli jsme na sebe slintali, pak se to zase odřítilo oblažovat romskou rodinku. Vrátila jsem se, obdařila důchodkyni milým úsměvem. Deset, devět, osm , sedm....zákon nutkání zafungoval až na čtyřech. Je zajímavé, že spousta lidí začne potřebovat na záchod, až, když vidí, že tam byl někdo jinej. Babče to cuklo okem, bábovka byla odložena zpět do košíku a že to je nemožný, děvče, tak já musím taky.. Jistě, jistě, musíme tam všichni, myslela jsem si...ale jen jsem se zdvořile usmála.  Týpek pořád bublal, palec u nohy se mu kýval do rytmu. Nastala krize...přeskoč, přelez, nepodlez....Paní ho oslovila....nic. Kurt Cobain byl hlasitější. Poklepala mu na rameno....nic. Možná tak praštit ho elektrickou kytarou....Dožrala se...sebrala odvahu, sukni chytla do dlaně a s brbláním jala se překonávat překážku. Zajímavé. Fandila jsem jí....měla by založit klub noholezců...Konečně odkvačila na záchod. To byla má chvíle. Košík staré dámy krčil se opuštěně v koutě. Velikost...hmmm...odpovídala. Teď jen bleskem. Přeskočit, nalákat, dlovit, přeskočit, vyměnit, usadit se. Stará dáma stále nikde. No prosím, tak ještě...sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. Nůžky, šitíčko...kroky...a usadit a tvářit se. Ještěže jsem majitelkou andělského obličejíčku, kterému nikdo není schopen přičíst jakoukoliv lotrovinu. A tak si užívám propuklého tartasu. Dáma se vřítí, zakopne o nohy, jak je těžká váha, podaří se jí strhnout mladíka na zem, ten je zmatený jak včela při lesním požáru, tak leží na zemi, nohy nemůže sundat ze sedadla, panička vrávorá, chytá se košíku, shazuje i ten, pes vylítne a rafá a ňafá a paní ječí, pes kňučí, bábovka se válí, dredáč je vzpříčen mezi sedadly, neví, která bije. A já...mizím... s chechotem. Průvodčí, spěchající k apokalyptickému kupé, upozorním, že vstup je na vlastní nebezpečí. To se zas dneska něco vyvedlo.

 

 

Pátek – houby svátek

 

Dnešek stál za houbec. Ačkoliv nevím, co to houbec je. Aha, houbec = manžel od houby. Ale houby taky stojí za houbec, fuj. Takže dnešek stál za celou houbí rodinku. Hrůza. Ráno si se mnou chtěl popovídat průvodčí. Proč ne, žejo, ale já byla tak nějak utahaná  toho včerejšího prchání a skrývání se na nádražních záchodcích před tou rozzuřenou stařenou, tou bábovkovou babčou, kterou zastavil až polskej rychlík. Dostala jsem se teda domů až...hm...z dnešního pohledu hodně brzo ráno. Takž jsem milému Ukecanému (jiný než Žvanil a Vypravěč) usnula uprostřed žvatlání o úklidových prostředcích. Hm. Aspoň, že mě v Hradci vzbudil, ale nebyl nadšenej, to fakt ne, obávám se, že příště bude radši kecat s tou zrzkou. Jojo, můžu si za to sama. Byla jsem vážně tak mimo, že jsem vystoupila a šla do školy. Bohužel se mi i „poštěstilo“ narazit na správnou budovu i místnost. Tři hodiny nudy, cc. Jen docent magistr blablabla vytáhl paty, vymázla jsem a hledala nejbližší koleje. Ptám se takovýho děduly, mlel něco o tom, jaktože to v tuhle dobu ještě nevím a že je prej nějakej rektor či co, asi někde v kanclu vyplňuje jakýsi lejstra a bude machrovat. Ale něco vykvákl, ulice Na Kotli nevypadala nádražně...tak se tam motám...jonojoaha! Haha. KOLEJE!. Ne, tak to je fakt trapas šašek. Poslal mě na to jejich trapný ubytovávání. Tak nic. Nakonec jsem to svý drahý „pražce-šrouby-dálka“ našla a dotrmácela se po nich na Slizký. Tady aspoň automat bere za horkou čokoládu dvě drcnutí a spešl poklep. Uff. Kočka modroočka, to je ta blonďatovlasatá průvodčí s nohama do X, zase házela kukadla po nějakým přetýkajícím pupkovi. Ten její vkus...Ale já si hezky dojela dom, bezstarostně, bez jízdenky. Aspoň tak. Jinak – houbí manžel.

 

 

SoNe+

Sobota, neděle – přes to vlak nejede

 

Dvoudenní smutek. Nudím se doma, žádné supění lokomotiv, žádné drncání, žádné vlakové nepravosti. ČD namísto ČD. Čekám Doma místo dobrodružství s Českými Drahami. DVA DNY a ani kilometr jsem neujela, ani jedno malé zpožděníčko nezažila. Naši mě tahali po venku, prý, jak je krásně. Nojo, ale když ta krajina neubíhá za oknem, jen se tak nečinně válí, tak je to nanic. Ale aspoň jsem slyšela houkání, to mě úplně pohladilo po duši. Ačkoliv, když nad tím tak přemýšlím, možná to byla sova. Tahle zvířena taky nemá co na práci, než mást nás milovníky vlaků. Zatím si pro útěchu blikám baterkou, co mi kdysi na chvilku půjčil výpravčí v Teletíně a co jsem ji...jaksi...nestihla vrátit. (Mimochodem, ta ospalá díra má fakt trefný jméno, hehe) a taky si cvičím výpravčí hvízdání. Těžko říct, proč, ale sousedku zezdola to nějak děsně čílí. Mlátí pak do topení bůhvíčím, odhaduju to na činky, ale zní to jako kolejnice. Rajský zvuk pro mé uši! Nemůžu se dočkat pondělka!

 

 

Pondělí – muži ve zbrani

 

Ejchuchů a olé! Paprsky padají na zapatlané okno. Jsem zas paní svého času, jsem zas paní svého vlaku. Jupí! Sednu si do prázdného kupé, dnes se nechám překvapit. Kdo tak asi...Ahá! Dva bodří staříci, Rumcajs by se za jejich plnovousy nemusel stydět. Včely nebo..“Jojo a med vždycky rovnou slíznem.“ Ajta, přemýšlím nahlas. Naštěstí mají smysl pro humor, svalí se na sedadla a řehtají se, až se za pivní bříška popadají. Nálada se uvolní, pinknem si ještě pár vtípků, načež se začtu do jízdního řádu, ještě pořád nevím, kam si to dnes namířím. A...ó hrůzo! Andělíčku, můj strážníčku, asi už nikam! Řeknu vám, šťárat se ve mně v tu chvíli nějakej patolog, kapičku červený nevymáčkne, ať si řeže, jak chce. Oni si ti chlapíci jen tak vytasej jakýsi revolvery. Koukaj na ně v mdlým světle okýnka a znalecky je potěžkávaj. Moje poslední hodinka udeřila! Pohřběte mě v Praze na Hlaváku! Fakt už jsem přemejšlela, jestli naši najdou tu mou závěť, když by tu mou kolejnici ze zdi nejradši vyhodili, ale těm dvěma začlo být mý cvakání zubama konečně podezřelý, koukli na mě, já v očích smrt, loučím se s vlaky všeho světa a chystám se na trať směr stanice Věčnost...a oni takovej výtlem, až ty jejich slzy skoro umyly to okýnko. Začli mi pak horempádem vysvětlovat, že jsou sběratelé a tohle jsou kapitální kousky, co ulovili bůhvíkde u Němčourů.

Se zalitejma hlavněma, či jak se tomu říká, samozřejmě. Fakt švanda. Nikdy více! Už jsem takhle na trati zažila pár horkejch chvilek, ale tohle... Dala bych jim pokutu za děsení lidi Takový pošuky by snad neměli ani nechat nastoupit!! Ačkoliv...ve vlaku žádná diskriminace!

Nakonec jsme to pořešili v klidu, rozdělili se se mnou o svačinu, to já jsem vždycky o něco komunikativnější, zvlášť, když to jsou kuřecí řízečky od milujících manželek. Jela jsem s nima až na Smíchov a byl to super pokec..a normálka mi věnovali minibouchačku! Je to sice jakože na klíče, ale realistický, až to hezký není. Ha...takže od teď budu lidi na týhle trati děsit já!...:-)

 

 

Úterý – I ♥ ZPOŽDĚNÍ!

 

O víkendu jsem vzdychala aspoň po mrňavým zpožděníčku a dneska jsem se dočkala...i když...a...ale postupně. Chtěla jsem původně po delší době zase vyrazit z Častolek na druhou stranu, jenže! Dojela jsem, amplión zachrchlal a že rychlík na Hradec má pětadvacet minut zpoždění. Takže vivat, změnila jsem plány, směr, vejskla si, lidi zvedali oči v sloup, ale brali to celkem v pohodě, jen pán vedle zavrčel jako bernardýn, fakticky, jen mu dát na krk soudek s rumem, ale svorně jsme se ale odebrali do čekárny, protože vzduch venku se blížil absolutní nule. Naštěstí v Častolkách mají v automatu polívku, takže jsem vycucala dvě, pak se to teprv začalo vyvíjet zajímavě, zpožděníčko narůstalo, pán v koutě rudnul, při pátý polívce už mi začalo trochu šplouchat v žaludku (i na maják) a při 150 minutách si pán, pracovně nazvaný Vinettou, rudý gentleman, šel promluvit s přednostou. No, moc gentelmanský to nebylo, za ty výrazy by se nemusel stydět ani dlaždič ve stávce. Skoro to vypadalo, že se tam servou, těšila jsem se, že rudoch dostane naplácáno, protože se přidal i výpravčí, ale pak se ohlásil vlak, takže si pánové ještě tak trochu konverzačně poštěkali a rozešli se, občané. Výpravčí mi pak donesl sedmou polívku a tak jsem se nějak domluvili... Hoodně nahlas, to já zas umím, jsem si s ním povídala, jak se do toho Hradce těšim, že polezu na Bílou Věž, půjdu se klouzat do Novýho Adalbertina a takový kecy. Rudoch stříhal ušima. Když vláček přichrčel, vykročila jsem vznešeně...  a pokrevní bratr Old Shatterhanda vyrazil, od pusy pára, ohnivá čára, hluchej, slepej. To by jednoho dojalo, s výpravčím jsme si plácli, nastoupila jsem...a jela pěkně podle původního plánu na Letohrad. A hle matamorfózu, z Indiána stal se chameleon...

 

 

Středa – běda mi, běda...

 

Jsem na dně. Úplně nejvíc nejhloubš, kde už ani to metro nejezdí. A může za to ta polívka včera. Ne, můžu za to já včera. A předevčírem. A předpředevčírem. A...prostě furt. Ani psát se mi to nechce, jak je to strašný, ale když to nemůžu pošeptat do záchoda ve vlaku, nemůžu to svěřit ubíhajícím pražcům, tak to hodím na tenhle papír, jen si ještě na kraj musím dokreslit aspoň modrej proužek. Takže...mám s vlakama utrum. Je to venku, ani to...né, bolelo.. Já se asi zbláznim, já tohle prostě nepřežiju! Oni si na mě jen tak klidně bafnou na nádraží a že všechno věděj a že mám smůlu. Tak se teda ptám, když jsou tak chytrý, kdy jezdí spoj na Pardubky z nástupiště jedna vpravo, ale popadli mě, dovlekli domů a asi dvě hodiny kázali, co, jak a proč. Ta polívka včera mi přišla draho, on ten výpravčí našim volal, že jsem tam tři hodiny stepovala, jestli mi není špatně a chtěl mý číslo. A oni si to pak všechno začli obvolávat, a Žvanil, Ukecanej, dokonce i sklerotickej Tlouštík, mašinfíra, mě zradili a práskli a nabonzovali. A prasklo to i s tou bábovkovou škatulí ze čtvrtka. A tak jsem jen seděla, teď na mě naši sypali ty svý kecy, jakože co si myslim a že takhle to teda dál nepude a škola základ života, ať se podívám na ně a že celej život nedřeli u dráhy, abych se já tam skončila taky a že to teda dotáhnu dál, o to už se postaraj...

Takže všechno v kelu. Vyměněj si směny a budou mě vodi...na AUTOBUS!!! K vlaku ani čuchnout. A zaplatěj maníka, prostě hlídacího psa, co mě bude vláčet na fakultu a po fakultě a zpátky a asi i na záchod. A jak je znám, určitě nebude ani hezkej.  Takže tohle je teda totální konec, zahazuju deník, už nic nepíšu, protože umřu. Rovnou ušetřím pár lidem práci, diagnóza: zlomený a rozdrcený a na atomy rozložený srdce steskem po vlacích. Závěť je v kolejnici na zdi. A věčně spát chci v základech Hlaváku. Tak. A epitaf je tady:

 

 

Zde leží Katka Botka,

srdcem vždy ČD věrná,

co do dálky pro švandu jela by i drezínou

Dřiv, než stihla všechny tratě projezdit,

Zemřela, stižena věčnou výlukou