Tak, děťátka pacholátka, roztomilá ropušátka, hrcněte na sedinky, sklapněte papulky, Jiříčku, v tom květináči nic nenajdeš, zato já mám pro vás novou pohádku. Že už zase? No jistě! Na horory jste se nakoukali ažaž a odpočinek od té vaší červené knihovny vám taky neuškodí, Janičko, neškleb se na mě. Počuránci mají dnes smůlu, začínám.

Daleko předaleko, za horami nízkými, řekami mělkými a lesy prořídlými...takže blizoučko, za kopečky, potůčky a hájky, deset metrů kolem staré borovice a u pampelišky vlevo žil-byl norek. Cože, Vášo, ty nevíš, co je norek? Jémináčku, takové milé zviřátko přece, poznáš ho tak, že...ale ne, Dominičku, nehraje ping-pong, žije v noře, přece! Jistě, náš norek měl noru, jen co je pravda, však byl na ni taky náležitě hrdý, to on zas ano. Abych pravdu řekla, byl tenhle norek pyšný na víc věcí – byl to takový “očka hravá – tlamka dravá – čumáček lesklý – mozeček cestou vypadl“. Měl být tedy na co, že ano. Nejvíce si však zakládal na kožíšku. Jak ten ho opečovával, jéje, víc, než tady Alenka svou nejmilejší panenku, jen ho nevozil v kočárku a nekrmil z lahvičky. Denně si však dopřával heřmánkovou lázeň, pět koleček v jezírku a tři kolem na usušení a ještě se pečlivě olízal. Mohl by sis z něj, Ondrášku, vzít příklad...neolizuj si ručičku, myslím to koupání! A nikdy se neumazal, nezašpinil, neposkvrnil ani nezačunil. Norkův kožíšek zkrátka jenjen zářil, svítil a blýskal se, široko daleko si o jeho kráse a dokonalosti vypravovali a norek byl šťastný jako tady Bětka, když dostane čokoládový dort. Aha, ty radši maso? Inu, každý jsme jiný.

Poslouchejte však, co bylo dál – a jestli, Staníku, nepřestaneš kousat Rudíka, nedozvíte se nic! Jednoho nepříliš krásného dne totiž vtrhla norkovi do nory myška-zpravodajka. Párkrát mrkla, to z lesku-blesku jeho srsti, ale hned se vzpamatovala a vypištěla, co měla na srdci. Norek ji pozorně vyslechl...a ztuhnul. Srdíčko se mu málem zastavilo, i dýchat skoro přestal, tak moc ho myščina zpráva vyděsila. Co mu to tak mohla říci? Zkuste hádat! Hm? Cože, Jarečku, invaze slonů? Nebuď blázen! Haninko? Že mu došla voda? Ani to ne. Tak Martínek by na to mohl kápnout...ne, tak ne, vlna slev v drogerii Teta to taky nebyla, kdepak. Já vám to tedy povím. O jeho již téměř legendárním kožíšku se doslechla jistá bohatá vdova...a usmyslela si, že právě on bude zdobit její krk. Ale ne, Kubíku, že si ho nechá od něj poškrábat, aby tam měla ornamenty, ale chyběl jí kousek k jejímu norkovém kožichu. To takhle bohaté dámy nosily a nosí a ochránci zvířat kvůli tomu nespí...ale to jsme zase jinde. Tahle fintivá bohatá vdova vypsala odměnu za polapení našeho norka. Milá myška mu zvěstovala neradostnou novinu o zástupech lovců táhnoucích k jeho noře, jež se mu měla brzy stát hrobem. Neplakej, Anitko, nebo aspoň nech ten rukáv, tumáš kapesník, neboj, dobře to dopadne. I když, jak pro koho. Norek byl chvíli jako zkoprnělý, ale pak se otřepal, juknul do střípku zrcadla, skalpovaný ještě nebyl, a tak popadnul, co mu pod zuby přišlo a dal se na útěk. Ano, vzal do norčích. Vyrazil z nory jako střela a metelil si to k lesu, až se mu za tlapkama prášilo. V lese se zastavil, aby nabral dech, jak tak funěl a oddechoval, přeběhla přes cestu kuna, známá zlodějka, v tlamě si nesla kuře. Ano, Honzíku , takové, jako bylo včera k obědu, ale nemělo takovou křupavou kůrčičku. Norek se chvíli za kunou díval...a pak dostal skvělý nápad. Vyrazil k močálu. Tak moc se bál, že...skočil bez rozmýšlení do bahna a svůj krásný stříbřitě lesklý kožíšek si tak zašpinil, že by ho vlastní norčí maminka nepoznala. A vyválel se v prachu. A v jehličí. A v listí. A...ne, Patričku, nebuď sprostý, říká se výkaly. Ale v těch taky. A třel se o smrk, až na pár místech pelichal. Pak se ještě tahal za fousky, bolelo to, ale za chvíli měly ideální velikost. A potom utíkal na nejbližší statek, kde ukradl kuře. Nakonec našel kuní sídliště...a kuny ho přijaly jako rodného bratra. A norek u nich zůstal. Naučil se, jak se vyhnout vodě širokým obloukem, kde je nejjemnější prach na válení a kam chodí medvěd, když je mu špatně. V kradení kuřat se stal přeborníkem, a to vyžadovalo nějakou obratnost a bystrost. Ne, Magdičko, to neznamená, že můžeš krást ty sušenky, co mám na skříni a já tě za to ještě pochválím, nic takového. A když pak norek jednou běžel s úlovkem kolem své bývalé nory a viděl lovce, jak ji pořád ještě rozkopávají, vyplavují a vykuřují ve snaze polapit ho, smál se, div nepraskl. Ale lovci zaslechli podezřelé pískání...otočili se k němu...a se slovy “To je jen zas...zasmraděná kuna, z toho prachy nekoukaj.“ s vrátili ke své zbytečné práci. A norek si radostně poskočil a zmizel v lese. Cože, Marunko, co že bylo s bohatou vdovou? Inu, norka na krk nedostala, tak jí na něj asi táhlo. Takhle se tedy z norka stala kuna...a jestli ho při kradení kuřat nechytili, tak možná i liška.

____________________________________________________________________________________________

Věnováno Pájovi Indiánovi za pradávný frk o kuně a lišce...a hlavně Norkovi (nejen) za nekonečnou trpělivost a neskutečnou neurážlivost :-)