Bělka spěchala nádvořím, hnala se za Barborou. Na schodech do černé kuchyně však náhle – škyt! a další – škyt! Vpadla do zakouřené místnosti a vyhrkla: „Barb-škyt, já mám pří-škyt-ný hlad!“ Vrásčitá tvář staré hradní kuchařky se stáhla do vějířků úsměvu. Pamatovala si už Bělčina otce, pana Kašpara, jenž za ní běhával úplně stejně. Nikdo nevěděl, jak je to možné, ale i v době obléhání dokázala Barbora takřka vyčarovat dostatek chutného jídla pro všechny a ještě podstrkovat malým nenasytům příděly navíc. Byla to záhada – a důvod, proč se hrad prozatím nemusel obávat vyhladovění. A pro své léčitelské umění byla Barbora osobou mnohdy váženější než sám pán na Doupově – vždyť i on se s ní nezřídkakdy přicházíval poradit.

 

„Posečkej, Bělinko, ohřeji ti jen krapítek mléka na to tvé poškytávání.“ Bělka se posadila na lavici: „Dě-škyt-uji.“ Kuchařka se smála, hbitě stavíc hrnek mléka na plotnu: „To na tebe, děvče, někdo pomýšlí.“ Bělce hned připadl na mysl Pírko...a ne, že by ji to nepotěšilo.

 

Ale nebyl to jen Janek Pírko, jehož myšlenky se právě točily kolem ní. Na dalekém Smrčně přemítal pan Lukáš s paní Liběnou, proč jen pan Kašpar z Doupova stále nevypravil posla s pozváním k oslavě Běliných narozenin a zásnubám, jak bylo dohodnuto. I Lešek, Ješek a Měšek už byli celí nedočkaví – přeci jen, z uličnických škorní už vyrostli, na nejedné pěkné dívčině spočinuly jejich oči se zalíbením – a neustále se přeli, kdo z nich se asi stane Běliným manželem a pánem na Doupově.

 

O tom všem škytající Bělka neměla ani ponětí, spěšně se vracela do jižního hradu. Nakoukla do Skrýše – prázdná. Zavolala Pírkovo jméno, potichu, pak hlasitěji...nic se nedělo. Hlavou jí prolétly obrázky možných vysvětlení... Utekl! Plížil se za ní a už otevírá bránu nepřátelům! Procházel se po  nádvoří a trefil ho kámen z obléhacího stroje! Pleskla se přes tvář. Hlouposti! Pírko vyšel zpoza rohu. No jistě, odskočil si... Za chvíli už seděla a pozorovala ho, kterak hltá slaninu a chléb, co jí dala Barbora. Je vyhládlý jako pes ze stájí, poslední představení se mu asi nepovedlo – ale stejně by mě zajímalo – vida, škytání už přešlo – co tenhle Pírko tají! Janek dožvýkal poslední sousto a ozval se jako v odpověď: „Ehm...snad jsem příliš nemlaskal...ale naposledy jsem vystupoval před vojáky a ti příliš štědří nebyli.“ Zbystřila: „Myslíš ty, co nás obléhají?“ „Jistě,“ odvětil „vybral jsem si špatnou cestu a chytili mě, když jsem se kolem nich chtěl prosmyknout, abych se dostal za hrad. Smáli se, až se za břicha popadali, a pak mi dali pěťák, mizerný pěťák, rozumíš? Ti by se mnou jinak zacházeli, vědět, že znám cestu do hradu.“ „A nepamatuješ si, o čem mluvili? To by mohlo úplně...změnit běh událostí!“ Téměř prosebně sepjala ruce: „Pokus se rozpomenout!“ Podrbal se v hnědé kštici: „Ale jistěže, ti lotři si usmysleli, že mě, šaška holobrádka, opijí, měli z toho náramnou zábavu. Ale, víš,“ zašklebil se „vyrůstal jsem s kočovnými herci.“ Obrátil oči v sloup, začal vrávorat a rukama máchat, jako by lovil zajíce ve vzduchu, a broukat nesrozumitelné popěvky – až se Bělka musela smát, jak věrně ochmelku vystihl. Celý Bohdan ze stájí, když to na něj přijde! „Nalévali mi štědře, ale podařilo se mi vždy víno vylít a když jsem se nakonec svalil do kouta jako špalek, málem se uřehtali. Já si říkal, že se na těch pytlích, co jsem na ně padl, alespoň vyspím a ráno zmizím. Ale najíst mi, mizerové, nedali, hlady jsem ani usnout nemohl, tak jsem poslouchal, o čem mluví...a vidím, že to bylo dobře. Měla bys to vědět...tvůj otec zřejmě vypravil jakéhosi posla, že?“ Přikývla. „Hlupák! Tedy, ne tvůj otec,“ dodal spěšně. „Posla chytili. Ať nesl zprávu jakoukoliv, tam kam měla, se nedostala. A že to byla prosba o pomoc, na to vsadím krk. Jenže žádná nepřijde...“

 

Bělka jen znovu pokývala hlavou. Že posla zajali a jen proto se pomoc už celé měsíce omeškává, si myslela už dlouho, stejně jako samotný pan Kašpar. Byl to ovšem jejich poslední drobeček koláče naděje a chránili si jej, co mohli. A nyní byl také smeten do ohně bezvýchodna. Obléhatelé se sice nijak urputně nesnažili hrad dobýt, někdy – jako třeba dnes – to spíše vypadalo, že přijeli na přátelskou návštěvu a z nedostatku místa táboří v podhradí. Čas od času podnikli pokus o zteč – o tom svědčily díry v hradbách – a když byli odraženi, vrátili se do svých pozic. A záhada , PROČ vlastně na Doupov útočí – nebyl nijak významný ani bohatý - zůstávala neobjasněna.

 

To vše Bělce prošlo hlavou a Pírkovi to vypověděla. Vyslechl ji trpělivě – a při doznání, že vlastně netuší, kdo je obléhá, mu zasvitlo v očích: „Vím to! Jsou to muži jakéhosi pána ze Zbekova! Nikdy předtím jsem to jméno neslyšel, ale z řečí vojáků to vyznělo tak, že milý dravý pán touží po manželce a z nedostatku lepších nápadů vyslal část svého – zřejmě nemalého – vojska k několika hradům, kde žijí neprovdané panny. Bez varování a jakéhokoliv vysvětlení je oblehne a předstírá dobývání.“ Bělka kulila oči. „A jeden z těch hlupáků žoldnéřů dole mi ráno po pitce dokonce vytroubil páně jednoduchý plán – přitáhne prý se zbytkem své armády, pod jinou korouhví a v jiných barvách samozřejmě, svede se svými kumpány hranou bitvu a na hradě, který zbavil nepřítele, se hrdě hlásí co statečný osvoboditel. A uchází se o ruku panny dcery. Jenže,“ plesknul si rukou o ruku „mu to zatím nikde nevyšlo. Na prvním hradě byla dcera zaslíbena jinému, mocnějšímu, který pána předběhl a obléhatele rozprášil. Na druhém byla zaslíbena Bohu. Na třetím nic nebránilo, ale...ta dívka prý raději skočila z okna.“ Bělka si polekaně přitiskla ruce na ústa a Pírko rychle dodal: „Ten voják ještě nebyl zcela střízlivý, když mi to vykládal. Ale teď prý ten mazaný pán táhne sem.“

 

Mít v té chvíli Bělka oči víc vykulené, vypadly jí z důlků. Tomu, co slyšela, se jí ani nechtělo věřit. „Že ty mě, Pírko, balamutíš?“ Pozvedl vážně pravici: „Přísahám při svaté Cecilii, své patronce, že mluvím, jak jsem slyšel.“ Chtě nechtě to musela přijmout. To ale znamená... „To znamená, že si ho budu muset vzít! Z okna skákat nebudu, do kláštera nechci...“ Horečně uvažovala...a najednou jí svitlo. Vždyť mám zbraně, o nichž pán ze Zbekova neví...tajná cesta a Pírko! A – plácla se do čela, až Janek leknutím nadskočil – a své narozeniny a trojčata! Jenže...ale co, vdát se budu muset tak či onak... Rázně popadla Pírka za rameno: „Vstávej a doufej, žes najedený pořádně. Víš, kde je Smrčno?“ Pokrčil rameny a ruku jí setřásl: „Jistě, asi 30 mil na jihozápad odsud. Místní mladí páni mají mé písně v oblibě a jsou neobyčejně štědří.“ To Bělku přece jen potěšilo. Snad alespoň jeden z těch tří bude...jako Pírko? Pryč, nezvaná myšlenko! „Zkrátka, teď tě pověřím úkolem – pospíšíš si odtud, kudys přišel, dáš se na jihozápad. Za lesem je vesnice, Dlanipády, tam vyhledáš tkalce – když mu řekneš, že tě posílám, určitě ti Grošku půjčí – a pojedeš na Smrčno jako by ti za patama hořelo, rozumíš? A doručíš zprávu...na psaní není čas...musí ti uvěřit...počkej, něco ti dám. Ale co?“ Chvatně přemýšlela, pak jí padl pohled na prsten, jež měla na malíčku. Drobné umělecké dílko cizího kovotepce, kroužek s modrým kamenem mezi dvěma spirálami, jí zdobilo ručku právě od desátých narozenin. Lešek, Ješek a Měšek jej tenkrát pro ni dostali od matky – dar ovšem “vylepšili“ po svém – rozpálili v ohni a v plné zbroji, tedy i s kroužkovými rukavicemi na rukou - a nevinným úsměvem na tváři - předali. Budou si ho pamatovat! Opatrně jej stáhla a podala Jankovi. „Tumáš – oni budou vědět. A teď už jeď!“

 

A dál?

 

a) Pírko odmítne jet, protože chce zjistit, jak je to s  D...

b) Bělka uteče s Pírkem a pojede si tajně prohlédnout trojčata

c) Bělce se o Pírkovi jen zdálo, když usnula na věži

d) ...